Elena pospíchala do školy, měla pocit, jako by tam nebyla celé věky. Minulá noc jí připadala jako zážitek z raného dětství, který si stěží pamatuje. Ale věděla, že dnes bude muset čelit jejím následkům.
Únor 2013
Probuzení-15.kapitola
24. února 2013 v 8:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍJakmile Stefan dovedl Elenu k jejímu domu, zamířil do lesů.
Jel po Old Creek Road, řídil svůj vůz pod mohutnými mraky, skrze které nebylo vidět ani kousíček oblohy, až na to místo, kde parkoval první den školy.
Zanechal tam auto a pokusil se vrátit přesně po svých stopách na mýtinu, kde zahlédl havrana. Jeho lovecký instinkt mu pomáhal, připomínal si tu tvar keře, tu podivně zkroucený kořen, až najednou stál na pasece lemované věkovitými duby.
Tady. Pod touto duchnou špinavě hnědých listů možná ještě zůstaly kosti onoho králíka.
Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, aby posbíral své Síly a vyslal zkoumavou myšlenku.
A poprvé od chvíle, kdy přišel do Fell's Church, pocítil záchvěv odpovědi. Ale zdál se matný a kolísavý a nedokázal určit, odkud pochází.
Probuzení-14.kapitola
23. února 2013 v 20:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍElena cítila, jak se jí při těch slovech ježí chloupky na krku.
"To nemyslíš vážně," řekla rozechvěle. Vzpomněla si, co viděla na střeše, na krev rozmazanou po Stefanových rtech, a silou vůle se přiměla od něj neucuknout. "Stefane, já tě znám. Tohle jsi nemohl udělat…"
Probuzení-13.kapitola
23. února 2013 v 8:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍElena stála v kroužku dospělých a policistů a čekala, až bude moci pryč. Věděla, že Matt stihnul varovat Stefana včas - přečetla mu to ve tváři - ale nedostal se k ní, aby jí mohl všechno říct.
Konečně se pozornost všech zaměřila na mrtvé tělo a ona se mohla odpojit ze skupinky. Zamířila k Mattovi.
"Stefan se dostal v pořádku pryč," řekl a díval se na skupinku kolem těla. "Ale řekl mi, abych se o tebe postaral, a já chci, abys zůstala tady."
"Aby ses o mě postaral?" Znepokojení a podezření jí projelo jako vlna. A pak, téměř šeptem, dodala: "Chápu." Chvíli přemýšlela a pak opatrně promluvila. "Matte, potřebuju si umýt ruce. Bonnie na mě přenesla nějakou krev. Počkej tu, za chvíli se vrátím."
Začal protestovat, ale ona už vyrazila pryč. Když dorazila k dívčím šatnám, zvedla zakrvácené ruce na vysvětlenou a učitel, který tam nyní hlídal, ji pustil dovnitř. Avšak jakmile se dostala do šatny, pokračovala v cestě ke dveřím na protější stěně a do setmělé školy. A odsud ven do tmy.
Zuccone (Italsky hňupe)! pomyslel si Stefan, popadl kufr a vysypal jeho obsah. Blázen! Slepý ohavný blázen. Jak jen mohl být tak hloupý?
Najít u nich své místo? Být přijat jako jeden z nich? Musel se zbláznit, když si myslel, že je to možné.
Zvedl jednu z těžkých šedých truhel a mrštil jí přes pokoj, kde narazila do protější zdi a roztříštila okno. Blázen, blázen!
Kdo po něm jde? Všichni. Matt to řekl. "Došlo k dalšímu útoku… a myslí, žes to udělal ty."
Protentokrát to vypadalo, že barbaři, přízemní žijící lidé, kteří se bojí čehokoli neznámého, mají pravdu. Jak jinak vysvětlit, k čemu došlo? Pocítil slabost, všechno se s ním točilo, vířící zmatek, a pak ho pohltila tma. Když se probral, řekl mu Matt, že další člověk byl napaden. Okraden tentokrát nejen o krev, ale i o život. Jak by se to dalo vysvětlit jinak, než že on, Stefan, je vrah?
Ano, je vrah. Zlý. Tvor zrozený v temnotách, odsouzený tam žít, lovit a skrývat se navždy. Tak proč tedy nezabíjet? Proč nenaplnit svůj osud? Když už ho nemůže změnit, může si ho alespoň užít. Rozpoutá svou temnotu nad tímto městem, které ho nenávidí, které ho loví i v této chvíli.
Ale nejdřív… má žízeň. Jeho žíly plály jako síť žhavých drátů. Musí se nakrmit… brzy… teď.
Penzion byl temný. Elena zaklepala na dveře, ale nedočkala se odpovědi. Nad hlavou jí zaburácel hrom. Stále ještě nepršelo.
Po třetím zaklepání zkusila dveře a ony se otevřely. Dům uvnitř byl tichý a černý jako tér. Dostala se ke schodům po hmatu a vyšla nahoru.
V patře byla stejná tma. Zakopla a pokoušela se najít ložnici se schodištěm do třetího patra. Nahoře se rýsovalo slabé světlo. Zamířila k němu. Cítila se tísněná zdmi, které vypadaly, jako by se nad ní uzavíraly.
Světlo přicházelo zpoza zavřených dveří. Elena na ně zlehka zaklepala. "Stefane," zašeptala a pak zavolala hlasitěji. "Stefane, to jsem já."
Žádná odpověď. Vzala za kliku, otevřela a rozhlédla se. "Stefane…"
Mluvila k prázdné místnosti.
A k naprosto zpřeházené místnosti. Vypadala, jako by jí profičelo tornádo a zanechalo po sobě samou zkázu. Truhly, které předtím poklidně stály v rozích, nyní ležely překocené v groteskních úhlech, s víky dokořán, a jejich obsah byl rozházený všude po podlaze. Všechen Stefanův majetek, všechny ty věci, které tak pečlivě opatroval a kterých si zřejmě cenil, byly rozházené jako odpadky.
Elenou projela hrůza. Zuřivost a násilí zcela zjevně čišelo z této pustošivé scény, téměř ji z toho jímala závrať. Někdo, kdo už má za sebou násilí, řekl Tyler.
Je mi to jedno, pomyslela si, jak se v ní vzmáhal vztek a potlačil strach. Všechno je mi jedno, Stefane, pořád tě chci vidět. Ale kde jsi?
Padací dveře ve stropě byly otevřené a profukoval jimi studený vítr. Ach, pomyslela si Elena a pocítila náhlý záchvěv strachu. Střecha je tak vysoko…
Dřív se nikdy nepokoušela vyšplhat po žebříku na střechu a v dlouhé sukni to šlo těžko. Pomalu se protáhla padacími dveřmi, klekla si na střechu a opatrně se postavila. V rohu uviděla temnou postavu a rozeběhla se k ní.
"Stefane, já jsem musela přijít…," začala, ale slova jí zamrzla na rtech. Právě když se postava otočila, oblohu ozářil blesk. A v tu chvíli najednou ožily všechny neblahé předtuchy a noční můry. Nemělo smysl křičet, nic už nemělo smysl.
Bože, to ne… Její mysl odmítla pochopit, na co se dívá. Ne, ne. Na to se nebude dívat, tomu odmítá věřit…
Ale tomu pohledu se nedokázala vyhnout. I kdyby zavřela oči, každý detail té scény měla vyrytý v paměti. Jakoby to onen blesk navždy vypálil do jejího mozku.
Stefan. Stefan, tak uhlazený a elegantní i v běžném oblečení, ve své kožené bundě s vyhrnutým límcem. Stefan s vlasy tmavými jako ty převalující se černé mraky za ním. Stefan zachycený v tom záblesku světla, napůl otočený k ní, tělo zkroucené v postoji šelmy a s výrazem zvířecí zuřivosti ve tváři.
A s krví ve tváři. Ta pyšná, citlivá, smyslná ústa byla potřísněná krví. Byla příšerně rudá oproti jeho bledé pokožce, oproti ostré bělosti jeho obnažených zubů. V jeho rukách viděla bezvládné tělo holubice, bílé jako ty zuby, se svěšenými křídly. Jiná ležela na zemi u jeho nohou, jako zmačkaný a zahozený kapesník.
"Panebože, to ne," zašeptala Elena. Šeptala to stále dál a dál, ustupovala od něj a sotva si byla vědoma, co vlastně dělá. Její mysl si prostě s tou hrůzou nedokázala poradit, myšlenky jí zběsile uháněly v hrůze, jako myšky, které se pokoušejí uniknout z klece. Tomu nebude věřit, tomu nevěří. Po těle cítila nesnesitelné napětí, srdce jí bilo jako splašené, hlava se jí točila.
"Panebože, to ne…"
"Eleno!" Hroznější než všechno ostatní bylo zahlédnout Stefana, jak na ni hledí z oné zvířecí tváře, vidět, jak se výraz šelmy mění ve výraz šoku a zoufalství.
"Eleno, prosím, ne…"
"Panebože, to ne…" Výkřiky se jí pokusily prodrat z hrdla. Ustupovala stále dál, klopýtala a on učinil krok směrem k ní. "Ne!"
"Eleno, prosím, buď opatrná…" Ta hrozná věc, ta věc ve Stefanově tváři jde po ní, zelené oči mu plály. Když udělal další krok a vztáhnul ruku, uskočila dozadu. Ta dlouhá ruka se štíhlými prsty, která jí tak jemně hladila vlasy…
"Nedotýkej se mě!" vykřikla. A pak jen křičela a tiskla se k železnému zábradlí. To železo zde bylo již téměř století a půl a na některých místech bylo téměř prožrané rzí. Elenina zpanikařená váha pro ně byla už příliš, cítila, jak povolilo. Slyšela, jak se skřípění přetíženého kovu a dřeva mísí s jejím vlastním křikem. A najednou za ní nebylo nic, čeho by se mohla zachytit, a ona padala.
V tu chvíli zahlédla vířící purpurové mraky a temnou masu domu vedle sebe. Vypadalo to, že má dost času, aby si je podrobně prohlédla, aby cítila nekonečnou hrůzu, když křičela a padala a padala a padala.
Ale ten hrozný tříštivý náraz nepřišel. Náhle ji objaly něčí paže a podepřely ji v prázdnotách. Slyšela tupé zadunění a paže ji objaly těsněji, jiné tělo přijalo náraz. Pak všechno ztichlo.
Zůstala bez pohybu v tom objetí a pokoušela se zorientovat. Pokusila se uvěřit další neuvěřitelné věci. Spadla z třípatrové budovy, a přesto byla pořád naživu. Stojí tu v zahradě za penzionem, v naprostém tichu mezi hřměním, a na místě, kde mělo být její roztříštěné tělo, leží jen několik listů.
Pomalu zvedla pohled k tomu, kdo ji držel. Stefan. Dnes večer již prožila příliš mnoho strachu, zasáhlo ji příliš mnoho ran. Už neměla sílu reagovat. Dokázala k němu jen udiveně vzhlížet.
V jeho očích bylo tolik smutku. V těch očích, které předtím plály jako zelený led a nyní byly tmavé a studené, plné čiré beznaděje. Stejný pohled, který viděla onu první noc v jeho pokoji, ale nyní to bylo ještě horší. Protože teď v jeho pohledu viděla sebenenávist smíšenou s žalem a hořké odsouzení. Nedokázala to unést.
"Stefane," zašeptala a cítila, jak smutek zalévá i její duši. Stále viděla stopu červeně na jeho rtech, ale nyní v ní spolu s instinktivní hrůzou vzbudila i záchvěv lítosti. Být tak sám… tak jiný a tak sám…
"Ach Stefane," zašeptala.
V oněch bezútěšných ztracených očích se neobjevil ani náznak reakce. "Pojď," řekl tiše a vedl ji zpět k domu.
Stefan pocítil příval hanby, když přišli do třetího patra a vkročili do chaosu v jeho pokoji. Že to viděla ze všech lidí zrovna Elena bylo nesnesitelné. Ale možná bylo na místě, že viděla, kdo skutečně je, co dokáže udělat.
Přešla pomalu, omámeně k posteli a posadila se. Pak k němu vzhlédla a jejich oči se setkaly. "Pověz mi to," řekla jen.
Krátce, nevesele se zasmál a spatřil, jak sebou trhla. Nenáviděl se proto ještě více. "Co ještě potřebuješ vědět?" zeptal se. Položil chodidlo na víko převrácené truhly a čelil jí téměř vzdorně, gestem ukázal po pokoji. "Kdo to udělal? Já."
"Jsi silný," řekla s pohledem na převržený kufr. Zvedla pohled, jako kdyby se upamatovala, co se odehrálo na střeše. "A rychlý."
"Silnější než člověk," odpověděl a úmyslně zdůraznil poslední slovo. Proč od něj v hrůze neprchá, proč se na něj už nedívá s takovým odporem jako na střeše? Už mu bylo jedno, co si o něm myslí. "Mám rychlejší reflexy a jsem houževnatější. Musím být. Jsem lovec," dodal drsně.
Něco v jejím pohledu mu připomnělo, jak ho našla. Otřel si ústa hřbetem dlaně, pak si rychle došel pro sklenici vody, která stála na nočním stolku a nějakým zázrakem přežila jeho řádění. Cítil, jak se na něho dívá, když pil a znovu si otřel ústa. Tak jo, pořád mu záleží na tom, co si o něm myslí.
"Můžeš jíst a pít… jiné věci," řekla.
"Ale nepotřebuju to," řekl tiše. Byl slabý a zasmušilý "Nic jiného nepotřebuju." Náhle se otočil a pocítil, jak v něm opět roste vášnivá naléhavost. "Řekla jsi, že jsem rychlý - ale to právě nejsem. Slyšela jsi někdy to rčení, že jsou 'buď to rychlí, nebo mrtví', Eleno? Rychlý znamená živý; to slovo označuje ty, kdo mají život. Já jsem ta druhá část rčení."
Viděl, jak se třese. Ale hlas měla klidný a nespouštěla z něj pohled. "Pověz mi to," zopakovala. "Stefane, mám právo to vědět."
Poznal ona slova. A byla stejně pravdivá, jako když je vyřkla poprvé. "Ano, předpokládám, že ano," odpověděl unaveným drsným hlasem. Na okamžik se zadíval z rozbitého okna, pak se k ní otočil a bez výrazu prohlásil: "Narodil jsem se na konci patnáctého století. Věříš tomu?"
Pohlédla na předměty, které ležely tam, kde je vysypal jedním mohutným pohybem paže. Floriny, achátový pohár, dýka. "Ano," odpověděla jemně. "Ano, věřím tomu."
"A pořád chceš vědět víc? Jak se ze mě stalo to, co jsem?" Když přikývla, obrátil se znovu k oknu. Jak jí to jen může říct? On, který se tak dlouho vyhýbal otázkám, který se stal přeborníkem ve skrývání a klamání.
Existovala však jen jedna cesta - a to bylo říct absolutní pravdu, neskrývat nic. Položit jí pravdu k nohám, vše, co jaktěživ nesvěřil jiné živé duši.
Ale přál si to udělat. I když věděl, že ji to nakonec přiměje obrátit se na útěk, potřeboval Eleně říct, kdo vlastně je.
A tak dál hleděl do temnoty za oknem, kterou místy protínaly záblesky modrého světla, a začal vyprávět. Mluvil věcně a bez emocí a pečlivě volil slova. Vyprávěl jí o svém otci, onom ryzím renesančním muži, a o svém životě ve Florencii a na venkovském sídle. Vyprávěl jí o svých studiích i o svých ambicích. O bratrovi, který byl tak jiný než on, a o nepěkných citech, které k sobě chovali.
"Nevím, kdy mě vlastně Damon začal nenávidět," řekl. "Vždycky to tak bylo, celou dobu, co se pamatuju. Možná proto, že se máma nikdy nezotavila poté, co mě porodila. Umřela o několik let později. Damon ji moc miloval a vždycky jsem měl pocit, že z toho viní mě." Odmlčel se a polknul. "A pak, později, šlo o dívku."
"O tu, kterou ti připomínám?" řekla Elena jemně. Přikývnul. "O tu," řekla o něco váhavěji, "která ti dala prstýnek?"
Shlédl na stříbrný prsten na svém prstu a pohlédl jí do očí. Pak pomalu vytáhl ten prsten, který nosil na řetízku za košilí, a pohlédl na něj.
"Ano, to byl její prsten," řekl. "Bez takového talismanu na slunci umíráme, jako by nás sežehnul oheň."
"Takže ona byla… jako ty?"
"Udělala ze mě to, co jsem." Zdráhavě jí vyprávěl o Katherine. O její kráse a něžnosti a o tom, jak ji miloval. A jak ji miloval Damon.
"Byla příliš něžná, měla v sobě příliš mnoho citu," řekl nakonec s bolestí. "Rozdávala ho všem, včetně mého bratra. Ale nakonec jsme jí řekli, že si musí vybrat. A pak… přišla za mnou."
Vzpomínka na onu noc, na onu sladkou hroznou noc, se mu vrátila. Přišla za ním. A on byl tak šťastný, tak plný úcty a radosti. Pokoušel se to Eleně sdělit, najít ta správná slova. Celou tu noc prožíval dokonalé štěstí, dokonce i příští ráno, když se probudil a ona byla pryč, se vznášel na vrcholu blaženosti…
Téměř by se mohlo zdát, že to byl pouhý sen, ale dvě malé ranky na jeho krku byly skutečné. Překvapilo ho, že nebolí a že již vypadají částečně zahojené. Schoval je za vysokým límečkem košile.
Její krev nyní koluje v jeho žilách, pomyslel si a jen ta samotná slova mu rozbušila srdce. Dala mu svou sílu; zvolila si jeho.
Dokonce věnoval úsměv i Damonovi, když se ten večer setkali na dohodnutém místě. Damon byl celý den mimo dům, ale objevil se v úzkostlivě udržované zahradě přesně na čas. Stál, opíral se o strom a upravoval si manžety. Katherine se opozdila.
"Možná je unavená," napadlo Stefana, když sledoval, jak se barvy soumraku pomalu rozplývají v nočních tmách. Pokoušel se z hlasu zaplašit plachou samolibost. "Možná potřebuje více odpočinku, než obvykle."
Damon na něj ostře pohlédnul, jeho oči pronikavě hleděly zpod kštice černých vlasů. "Možná," řekl s takovou intonací, jako by chtěl dodat víc.
Ale pak zaslechli na stezce tichý krok a mezi keři živého plotu se objevila Katherine. Měla na sobě své bílé šaty a byla krásná jako anděl.
Věnovala každému úsměv. Stefan ho zdvořile opětoval, o jejich společném tajemství hovořily jen jeho oči. Čekal.
"Požádali jste mě, abych si zvolila," řekla a pohlédla nejprve na něho a pak na jeho bratra. "A když jste nyní přišli v onu hodinu, kterou jsem určila, řeknu vám, co jsem si zvolila."
Pozvedla svou malou ruku, tu, na které měla prsten, a Stefan si uvědomil, že kámen má stejnou barvu jako zšeřelá obloha. Bylo to, jako by Katherine nosila s sebou kousek noci, už navždy.
"Vy oba jste viděli tento prsten," řekla tiše. "A víte, že bez něho zemřu. Není snadné takový talisman vyrobit, ale naštěstí je moje Gudren šikovná. A tady ve Florencii je mnoho stříbrotepců."
Stefan naslouchal a ničemu nerozuměl, ale pak se otočila k němu a povzbudivě se usmála.
"A tak," řekla a pohlédla mu do očí, "jsem ti nechala vyrobit dárek." Vzala ho za ruku a něco do ní vtiskla. Když na to pohlédl, zjistil, že to je prsten podobný tomu jejímu, ale větší a těžší a vykovaný ze stříbra místo ze zlata.
"Ještě se nemusíš obávat slunce," řekla s jemným úsměvem, "ale brzy budeš."
Pýchou a blažeností ztratil slova. Natáhl se po její ruce, aby ji políbil, chtěl ji obejmout přímo na místě, dokonce i před Damonem. Ale Katherine se odvrátila.
"A pro tebe," řekla a Stefan myslel, že ho šálí sluch - přece ta vřelost a sympatie v jejím hlase nemůže patřit jeho bratrovi, "a pro tebe také. Také ho budeš brzy potřebovat."
Stefana musí šálit i zrak. To, co vidí, nemůže být pravda, to není možné. Katherine vložila do Damonovy dlaně stejný prsten jako do jeho.
Ticho, které se pak rozhostilo, bylo absolutní jako ticho po zániku světa.
"Katherine…" Stefan sotva dokázal dostat ta slova přes rty. "Jak můžeš dát něco takového jemu? Po tom, co jsme spolu sdíleli…"
"Co jste vy sdíleli?" Damonův hlas zazněl jako prásknutí biče, když se prudce otočil ke Stefanovi. "Minulou noc přišla za mnou. Už si vybrala."
A Damon strhnul límec košile, aby odhalil dvě drobné ranky na hrdle. Stefan na ně zíral a bojoval s návalem nevolnosti. Byly stejné jako ty jeho.
V čirém zmatku zavrtěl hlavou. "Ale Katherine… to nebyl sen. Přišla jsi za mnou…"
"Přišla jsem za vámi oběma." Katherinin hlas zněl pokojně, dokonce potěšeně, pohlížela na ně poklidným pohledem. Usmála se na Damona a pak i na Stefana. "Oslabilo mě to, ale jsem ráda, že jsem to udělala. Copak to nechápete?" pokračovala, když na ni nepřestávali zírat, příliš ohromeni, než aby dokázali promluvit. "To je moje volba! Miluji vás oba a nevzdám se ani jednoho z vás. Teď budeme všichni tři pohromadě a šťastní."
"Šťastní…," vyrazil ze sebe Stefan.
"Ano, šťastní! My tři budeme druhové, radostní druhové, už navěky." Její hlas zesílil radostným pohnutím a v očích jí plálo nadšení šťastného dítěte. "Budeme navždy spolu, nikdy nepocítíme nemoc, nikdy nezestárneme, až do konce časů! To je má volba."
"Šťastný… s ním?" Damonův hlas se chvěl hněvem a Stefan spatřil, jak jeho vždy pevně se ovládající bratr bledne vzteky. "S tímhle klukem stojícím mezi námi, s tím užvaněným a ukecaným vzorem všech ctností? Sotva mohu vystát pohled na něj. Přísahám při Bohu, že si přeju, abych ho už nikdy nespatřil a nikdy už neslyšel jeho hlas!"
"A já si přeju to samé o tobě, bratře," vyštěkl Stefan a srdce se mu trhalo v hrudi. Tohle je Damonova vina; Damon otrávil Katherininu mysl, takže už neví, co dělá. "A napůl jsem už rozhodnutý se o to postarat," dodal divoce.
Damon pochopil, jak to myslel. "Tak tas meč, pokud ho najdeš," zasyčel a oči mu výhružně plály.
"Damone, Stefane, prosím, to ne!" křičela Katherine, vrhla se mezi ně a chytila Stefana za ruku. V šoku hleděla z jednoho na druhého a v očích se jí sbíraly slzy. "Uvědomte si, co říkáte, vždyť jste bratři."
"Za to já nemůžu," zavrčel Damon a znělo to jako kletba.
"Copak se nemůžete usmířit? Kvůli mně, Damone… Stefane… Prosím."
Část jeho nitra se chtěla podvolit Katherininu zoufalému pohledu a jejím slzám. Ale zraněná pýcha a žárlivost byly příliš silné. Uvědomoval si, že má tvář tvrdou jako kámen, stejně neoblomnou jako Damon. Nehodlal ustoupit ani o píď.
"Ne," prohlásil. "Nemůžeme. Musí to být jen jeden z nás, Katherine. Nikdy se o tebe nebudu dělit s ním."
Katherine pustila jeho paži, z očí jí stékaly slzy a jako veliké kapky skrápěly bílé šaty. Vzlykavě popadla dech. A pak, stále plačíc, nadzvedla sukně a rozeběhla se.
"A pak Damon vzal prsten, který mu dala, a nasadil si ho," vyprávěl Stefan drsným hlasem plným emocí. "A řekl mi: 'Já si ji ještě získám, bratříčku,' a pak odešel pryč." Otočil se a zamrkal, jako by vešel z temnoty do světla a pohlédl na Elenu.
Seděla nehybně na posteli a dívala se na něj očima, které se tolik podobaly Katherininým. Zvláště nyní, když byly plné žalu a hrůzy. Ale Elena neutekla. Promluvila na něj.
"A co se stalo pak?"
Stefan divoce zatnul pěsti a ustoupil od okna. Tuhle vzpomínku ne. Sám ji nedokázal ani snést, natož o ní mluvit. Jak by to mohl udělat? Jak by mohl vzít Elenu s sebou do těch temnot a ukázat jí ty hrozné věci, které se tam ukrývají?
"Ne," řekl. "To nemůžu. Nemůžu."
"Musíš mi to říct," pobídla ho jemně. "Stefane, to je přece konec celého příběhu, že ano? To je to, co se skrývá za všemi těmi tvými hradbami, to je to, co se mi bojíš ukázat. Ale musíš mi dovolit, abych to viděla. Stefane, teď prostě nemůžeš přestat."
Cítil, jak se ho zmocňuje děs - ta zívající propast, kterou tak jasně viděl onoho dávného dne. Toho dne, kdy všechno skončilo - a kdy všechno začalo.
Cítil, jak ho Elena vzala za ruku, a když pohlédl dolů, uviděl její prsty, jak tisknou ty jeho a dodávají mu teplo, dodávají mu sílu. Upírala na něj oči. "Pověz mi to."
"Ty chceš vědět, co se stalo potom? Čím se stala Katherine?" zašeptal. Ona přikývla, pohled měla téměř nevidoucí, ale stále vyrovnaný. "Tak já ti to tedy povím. Následujícího dne zemřela. Můj bratr Damon a já… my jsme ji zabili."
Probuzení-12. kapitola
22. února 2013 v 15:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍElena se zvolna otáčela před velkým zrcadlem v ložnici tety Judith. Margaret seděla v nohách veliké sloupkové postele a vážně kulila modrá kukadla obdivem.
"Přeju si, abych měla taky takové šatičky na Halloween," řekla. "Mně se nejvíc líbíš jako malé bílé koťátko," odpověděla Elena a políbila ji mezi dvě bílá ouška, která Margaret měla na čelence ve vlasech. Pak se obrátila k tetě, která stála u dveří s připravenou jehlou a nití. "Jsou dokonalé," pochválila vřele. "Nemusíme změnit vůbec nic."
Dívka v zrcadle klidně mohla vystoupit z jedné z Eleniných knih o renesanci. Měla holé hrdlo a ramena a těsný živůtek ledově modrých šatů zdůrazňoval její štíhlounký pas. Dlouhé široké rukávy byly prostřižené tak, že jimi vykukovala bílá hedvábná košilka vespod. Široká rozevlátá sukně se letmo dotýkala podlahy kolem ní. Byly to opravdu krásné šaty a bledě modrá barva podtrhovala tmavější modř jejích očí.
Když se Elena odvracela od zrcadla, padl jí zrak na starobylé kyvadlové hodiny nad toaletním stolkem. "Ale ne, je skoro sedm. Stefan tu bude každou chvilku."
"Támhle je jeho auto," upozornila ji teta Judith, když pohlédla z okna. "Sejdu dolů a pustím ho dovnitř."
"To je v pořádku," odpověděla Elena. "Otevřu mu sama. Ahoj a užij si rozdávání dárků k Halloweenu!" A už pospíchala se schodů.
Tak tady jsem, pomyslela si. Když se natáhla po klice, vzpomněla si na ten den, nyní již skoro dva měsíce vzdálený, kdy zastoupila Stefanovi cestu po hodině evropských dějin. Měla stejný pocit očekávání, vzrušení a napětí.
Jen doufám, že tohle dopadne líp, než ten minulý plán, pomyslela si. Minulý týden a půl upínala svoje naděje k tomuto okamžiku, k tomuto večeru. Pokud se se Stefanem nedají dohromady dnes večer, nestane se to už nikdy.
Dveře se otevřely a ona ustoupila se sklopeným zrakem. Cítila se téměř plaše, obávala se, co uvidí ve Stefanově tváři. Ale když uslyšela jeho prudký nádech, rychle vzhlédla - a v srdci pocítila chlad.
Hleděl na ni s údivem, to ano. Ale nebyl to radostný údiv, který viděla v jeho očích oné první noci v jeho pokoji. Tenhle měl blíže k šoku.
"Tobě se to nelíbí," zašeptala, poděšená jeho ostrým pohledem.
Rychle se probral jako vždy. Zamrkal a zavrtěl hlavou. "Ne, ne, jsou krásné. Ty jsi krásná."
Tak proč tu stojíš, jako bys právě viděl ducha? pomyslela si. Proč mě neobejmeš, nepolíbíš - proč?
"Vypadáš dobře," řekla tiše. A byla to pravda. Ve smokingu a pláštěnce, kterou měl pro svou roli, vypadal štíhle a krásně. Byla překvapená, že s rolí souhlasil, ale když mu to navrhla, vypadal spíš pobaveně. Právě teď vypadal elegantně a spokojeně, jako by se v těchto šatech cítil stejně pohodlně jako ve svých džínách.
"Raději bychom měli jít," řekl stejně tiše a vážně.
Elena přikývla a vydala se s ním k autu, ale srdce již neměla jen chladné, ale úplně ledové. Byl jí vzdálenější než dřív a neměla ani ponětí, jak ho přivést zpátky.
Když se rozjeli ke škole, zarachotil jim nad hlavami hrom a Elena vyhlédla z okénka v němém úleku. Mračna nad nimi byla mohutná a černá, ačkoli ještě nezačalo pršet. Vzduch byl nabitý elektřinou a nevlídné kupovité mraky dodávaly obloze hororový přídech. Byla to dokonalá atmosféra pro Halloween, hrozivá a nepřirozená, ale v Eleně budila jen děs. Od oné noci u Bonnie ztratila veškerý zájem o záhady a tajemno.
Její deníček se už neobjevil, ačkoli prohledaly Bonniin dům od půdy po sklep. Stále nemohla uvěřit, že je opravdu pryč, a představa, jak si někdo cizí čte její nejtajnější myšlenky, ji přiváděla k zuřivosti. Protože samozřejmě byl ukraden; jiné vysvětlení neexistovalo. V McCulloughovic domě byly té noci otevřeny víc než jedny dveře; kdokoli mohl prostě vejít dovnitř. Měla chuť zabít toho, kdo to udělal.
V mysli se jí vynořila představa oněch tmavých očí. Ten kluk, ten, kterému se téměř oddala v Bonniině domě, ten, který ji přinutil zapomenout na Stefana. Byl to on?
Probrala se, až když dorazili ke škole. Jak procházeli školou, přinutila se k úsměvu. V tělocvičně vládl sotva organizovaný chaos. Za tu hodinu, co byla Elena pryč, se všechno změnilo. Předtím byla místnost plná studentů posledního ročníku - členů Studentské rady, fotbalového týmu nebo Key Clubu - a všichni dokončovali poslední úpravy scény. Nyní byla plná cizinců a většina z nich ani nebyli lidé.
Několik zombie se otočilo, když Elena vešla. Rozšklebené lebky jim prosvítaly shnilým masem na tvářích. Groteskně deformovaný hrbáč kulhal směrem k ní spolu s mrtvolou, která měla sinalou pleť a prázdné oči. Z jiného směru přicházel vlkodlak, vrčící čumák pokrytý krví, spolu s tmavou a dramatickou čarodějnicí.
Elena si s nepříjemným překvapením uvědomila, že nedokáže poznat ani polovinu z těch lidí v kostýmech. A pak už ji obklopili, obdivovali její ledově modré šaty a hlásili jí problémy, které se ještě objevily. Elena je umlčela mávnutím a obrátila se k čarodějnici, jejíž dlouhé tmavé vlasy splývaly po zádech těšně padnoucích černých šatů.
"Tak jak to vypadá, Meredith?" zeptala se.
"Trenér Lyman je nemocný," odvětila Meredith příkře, "takže někdo pozval Tannera, aby ho nahradil."
"Pana Tannera?" zděsila se Elena.
"Ano, a už dělá potíže. Chudák Bonnie to právě před chvílí schytala. Radši by ses tam měla jít podívat."
Elena s povzdechem přikývla a pak se vydala po zakroucené stezce strašidelným domem. Když procházela hrozivou mučírnou a děsivým pokojem Šíleného rozparovače, měla dojem, že všechno postavili až příliš dobře. Tohle místo je skličující dokonce i za světla.
Pokoj druidů byl blízko východu. Zde postavili kartónový Stonehenge. Ale hezounká malá kněžka, která stála mezi realisticky vypadajícími monolity v bílé róbě a s věncem z dubových listů, vypadala, že brzy propukne v pláč.
"Ale vy musíte mít na sobě krev," přemlouvala kohosi. "Je to součást scény; jste oběť."
"Už to, že mám na sobě tyhle hadry, je dost hrozné," odseknul pan Tanner. "Nikdo mi neřekl, že si budu muset všude rozpatlat kečup."
"Ale on nepřijde přímo na vás" uklidňovala ho Bonnie. "Bude jen na kostýmu a na oltáři. Jste oběť," opakovala, jakoby ho tím snad mohla přesvědčit.
"Co se toho týče," prohlásil pan Tanner znechuceně, "je přesnost celé téhle scény značně podezřelá. V rozporu s obecným přesvědčením, Stonehenge nepostavili druidové, postavila ho kultura z doby bronzové, která…"
Elena pokročila dopředu. "Pane Tannere, na tom ve skutečnosti nezáleží."
"Ne, vám asi ne," odpověděl. "A proto vy a vaše neurotická kamarádka obě propadáte z historie."
"Tohle nebylo nutné," ozval se hlas za ní a Elena rychle pohlédla přes rameno na Stefana.
"Pan Salvatore," řekl Tanner a vyslovoval to jméno tónem, který jakoby říkal a teď už mám den zkažený úplně. "Předpokládám, že nám můžete nabídnout nová slova moudrosti. Nebo hodláte udělat monokl i mě?" Pohledem zkoumal Stefana, který tu stál v neúmyslně elegantní póze, v perfektně střiženém smokingu, a Elena pocítila náhlý šok z poznání.
Tanner vlastně není o mnoho starší než my, pomyslela si. Vypadá starší kvůli ustupujícím vlasům, ale vsadila bych se, že je mu něco přes dvacet. A pak si z nějakého důvodu vzpomněla, jak Tanner vypadal na plese, v levném oblýskaném obleku, který mu nepadl dobře.
Vsadím se, že to v životě nedotáhl ani ke svému vlastnímu maturitnímu plesu, pomyslela si. A poprvé k němu pocítila něco jako účast.
Stefan to možná pocítil také, protože ačkoli pokročil přímo před mužíka a stál mu nyní tváří v tvář, promluvil tichým hlasem. "Ne to nehodlám. Myslím, že se to všechno vymklo ze správné perspektivy. Proč bychom ne…" Elena neslyšela zbytek, protože dál mluvil tichým uklidňujícím hlasem a zdálo se, že pan Tanner skutečně naslouchá. Pohlédla zpět na skupinku, která se za ní shromáždila: čtyři nebo pět démonů, vlkodlak, gorila a hrbáč.
"Tak jo, všechno je pod kontrolou," řekla a oni se rozešli. Stefan se o to postará - ačkoli si nyní nebyla jistá, protože viděla jen temeno jeho hlavy.
Temeno jeho hlavy… Najednou jí před očima probleskla vzpomínka na první den školy. Jak Stefan stál v kanceláři a hovořil se sekretářkou paní Clarkovou a jak podivně se paní Clarková chovala. Byla si docela jistá, když se tak dívala teď na pana Tannera, že má stejný jemně omámený výraz. Elena pocítila pomalý záchvěv znepokojení.
"Tak jo," obrátila se na Bonnie, "půjdem se podívat dopředu."
Prošly přímo skrze pokoj mimozemšťanů a pokoj živých mrtvých, protáhly se mezi přepážkami a vyšly v prvním pokoji, kudy budou přicházet návštěvníci, aby je pozdravil vlkodlak. Vlkodlak si sundal hlavu a povídal si s párem mumií a s egyptskou princeznou.
Elena musela připustit, že Caroline vypadá jako Kleopatra úchvatně, linie bronzového těla jemně prosvítající lehoučkou plátěnou róbou, kterou měla na sobě. Matta, který dělal vlkodlaka, by sotvakdo mohl vinit, kdyby se mu oči začaly stáčet níž od Carolininy tváře.
"Jak to jde tady?" zeptala se Elena s nucenou lehkostí.
Matt se trochu lekl a obrátil se k nim. Elena ho od plesové noci sotva zahlédla a věděla, že se se Stefanem také odcizili. Kvůli ní. A těžko z toho vinit Matta, i když věděla, jak moc to Stefana zasáhlo.
"Všechno je v pohodě," odpověděl Matt a očividně se necítil ve své kůži.
"Až Stefan skončí s Tannerem, myslím, že ho pošlu sem," řekla Elena. "Pomůže přivábit lidi."
Matt netečně pokrčil jedním ramenem a pak řekl. "Až skončí s Tannerem co?"
Elena na něj překvapeně pohlédla. Přísahala by, že byl ještě před minutou v místnosti druidů a viděl to. Vysvětlila, o co jde.
Venku znovu zahřmělo a Elena zahlédla otevřenými dveřmi zablýsknutí na noční obloze. O pár vteřin později se ozval další hrom, ještě hlasitější.
"Doufám, že nebude pršet," zanaříkala Bonnie.
"Ano," souhlasila Caroline, která stála tiše, zatímco Elena mluvila s Mattem. "byla by taková škoda, kdyby nikdo nepřišel."
Elena na ni zostra pohlédla a v jejích úzkých kočičích očích spatřila otevřenou nenávist.
"Caroline," oslovila ji impulzivně, "podívej. Nemůžeme vyhlásit příměří? Nemůžeme zapomenout na všechno, co se stalo, a začít znovu?"
Carolininy oči pod kobrou na čele se rozšířily a pak znovu zúžily. Zkřivila ústa a přistoupila k Eleně blíž.
"Já ti to nikdy nezapomenu," řekla, otočila se a odkráčela.
Rozhostilo se ticho, Bonnie a Matt hleděli na podlahu. Elena přikročila ke dveřím, aby pocítila chladivý vzduch na tvářích. Venku viděla pole a rozkývané větve dubů za ním. Opět ji přemohl podivný pocit neblahé předtuchy. Dneska nastala ona noc, pomyslela si zoufale. Dneska nastala ona noc, kdy se všechno přihodí. Ale co je ono všechno, neměla ani ponětí.
Z přestavěné tělocvičny se ozvalo volání: "Tak jo, všichni jsme připravení vpustit sem lidi z parkoviště. Zhasni světla, Ede!" Náhle záře pohasla a vzduch zaplnilo sténání a šílený smích, jako když se ladí orchestr. Elena si povzdychla a obrátila se.
"Bonnie, radši se připrav je popohánět skrz," upozornila ji tiše. Bonnie přikývla a zmizela ve tmě. Matt si nasadil vlkodlačí hlavu a otáčel se v rytmu nahrávky, která ke změti zvuků přidávala ještě strašidelnou hudbu.
Stefan se vynořil za rohem. Vlasy a oděv mu splývaly s temnotou, jen bílá náprsenka se jasně rýsovala. "S Tannerem je všechno zařízeno," prohlásil. "Můžu ještě nějak pomoct?"
"No, mohl bys zůstat tady s Mattem a lákat lidi dovnitř…," Eleně se vytratil hlas. Matt se nakláněl nad kazeťákem a dolaďoval hlasitost, ani nevzhlédl. Když pohlédla na Stefana, zjistila, že má tvář napjatou a prázdnou. "Nebo bys mohl jít do chlapecké šatny a vzít si na starost kafe a sváču pro strašidla," dodala unaveně.
"Půjdu do šatny," řekl. Když se odvrátil, všimla si v jeho kroku drobného zakolísání.
"Stefane? Jsi v pořádku?"
"Je mi fajn," odpověděl, když nabyl rovnováhu. "Jsem trochu unavený, to je všechno." Dívala se, jak odchází a v hrudi cítila čím dál větší tíhu.
Obrátila se k Mattovi a chtěla mu něco říct, ale v tu chvíli se už dovnitř nahrnuli návštěvníci.
"Šou začala," prohlásil a přihrbil se do stínu.
Elena přecházela z místnosti do místnosti a řešila problémy. V minulých letech si tuhle část večera užívala nejvíc, dívala se, jak hrůzné scény ožívají a návštěvníci se s nadšením nechávají děsit, ale tentokrát se jí v myšlenkách usídlil děs a napětí. Dnes nastala ona noc, pomyslela si opět a led v hrudi se ještě o něco rozrostl.
Strašlivý rozparovač - nebo alespoň předpokládala, že ona postava v černém hávu s kapucí má představovat jeho - ji minula a ona si bezděčně pokusila vzpomenout, zda ho viděla na některém Halloweenském večírku. Na tom, jak se postava pohybovala, bylo něco známého.
Bonnie si vyměnila uštvaný úsměv s vysokou štíhlou čarodějnicí, která řídila provoz směrem k pavoučímu pokoji. Několik mladíků z nižších ročníků plácalo do visících pavučin, pokřikovalo a vůbec tropilo nepřístojnosti. Bonnie je popostrčila do pokoje druidů.
Přerušované světlo dodávalo celé scéně snový přídech. Bonnie pocítila zasmušilý triumf, když spatřila pana Tannera nataženého na oltáři, bílý šat mohutně postříkán krví, jak upírá zrak ke stropu.
"Supeeer," zařičel jeden z kluků a přicválal k oltáři. Bonnie stála a zubila se v očekávání toho, jak krvavá oběť povstane a vyděsí kluka k smrti.
Ale pan Tanner se nepohnul, dokonce ani když kluk strčil prst do louže krve u hlavy oběti.
To je divné, pomyslela si Bonnie a pospíchala k oltáři, aby zabránila klukovi zmocnit se obětního nože.
"To nedělej," vyštěkla, takže kluk místo toho natáhl zakrvavenou ruku ke stropu, kde rudě zazářila s každým rozžehnutím světla. Bonnie pocítila náhlý iracionální strach, že pan Tanner čeká, až se nad ním skloní a teprve pak bafne. Ale on jen nepřestával zírat do stropu.
"Pane Tannere, jste v pořádku? Pane Tannere! Pane Tannere!"
Nedočkala se žádného pohybu ani zvuku. Ty široké oči ani nemrkly. Nedotýkej se ho, ozval se hlásek někde uvnitř její mysli náhle a naléhavě. Nedotýkej se ho, nedotýkej se ho, nedotýkej se ho.
Pod stroboskopickým světlem viděla vlastní ruku, jak se vztáhla dopředu, uchopila pana Tannera za rameno a zatřásla jím, viděla, jak se jeho hlava bezvládně převalila směrem k ní. A pak uviděla jeho hrdlo.
Začala vřískat.
Elena uslyšela výkřiky. Byly pronikavé a neustávaly, nepodobaly se žádným jiným zvukům ve Strašidelném domě. Okamžitě pochopila, že tady nejde o žádnou legraci.
Všechno, co se dělo potom, bylo jako noční můra.
Doběhla do místnosti druidů a uviděla výjev, který však nebyl naaranžován pro oči návštěvníků. Bonnie vřískala a Meredith ji držela za ramena. Tři mladí kluci se pokoušeli dostat pryč závěsem, který zakrýval východ, a dva hlídači u východu zas nakukovali dovnitř a stáli jim v cestě. Pan Tanner ležel na kamenném oltáři, roztažený a jeho tvář…
"Je mrtvej," vzlykala Bonnie, výkřiky se konečně převtělily do slov. "Panebože, ta krev je skutečná a on je mrtvej. Dotkla jsem se ho, Eleno, a je mrtvej, je opravdu mrtvej…"
Do místnosti se začali sbíhat lidé. Někdo další začal křičet a šířilo se to, pak se všichni snažili dostat ven, tlačili se v panice a naráželi do přepážek.
"Rozsviťte světla!" zavolala Elena a uslyšela, jak ostatní ten pokyn předávají dál. "Meredith, rychle běž k telefonu a zavolej záchranku a policii… Tak rozsviťte ty světla!"
Když světla naskočila, Elena se rozhlédla, ale neviděla nikoho dospělého, nikoho, kdy by mohl převzít dohled nad situací. Část jejího nitra byla ledově chladná, mysl uháněla jako splašená a snažila se vymyslet, co dělat dál. A druhá část byla prostě ochromená hrůzou. Pan Tanner… nikdy ho neměla ráda, ale to nějak dělalo věci horší.
"Dostaňte odsud všechny děcka, všichni kromě personálu ven," zavelela.
"Ne! Zavřete dveře! Nepouštějte ven nikoho, dokud nepřijede policie," zavolal vlkodlak vedle ní a sundal si masku. Elenu překvapil jeho hlas a uviděla, že to není Matt, ale Tyler Smallwood.
Pustili ho zpět do školy teprve tento týden a tvář měl ještě poznamenanou Stefanovou rukou. Ale v hlase mu zazněl tón autority a Elena si všimla, že hlídači dveře opravdu zavřeli. Slyšela, jak se na druhé straně tělocvičny zabouchly další dveře. Asi tucet lidí se nacpal do místnosti se Stonehenge a jen jeden z nich ve Strašidelném domě pracoval. Zbytek byli lidé, které znala ze školy, ale nikoho z nich dobře. Jeden z nich, oblečený za piráta, oslovil Tylera.
"Ty si myslíš… ty myslíš, že to udělal někdo z nás?"
"Někdo tady to udělal, to je jasné," odpověděl Tyler. V hlase měl podivný vzrušený tón, jako kdyby si to téměř užíval. Ukázal na kaluž krve na skále. "Je pořád tekutá, nemůže to být moc dlouho. A podívejte, jakým způsobem má proříznuté hrdlo. Vrah to musel udělat támhletím," ukázal na obětní nůž.
"Pak tu ten vrah může být právě teď," zašeptala dívka v kimonu.
"A není moc těžké uhodnout, kdo to je," prohlásil Tyler. "Někdo, kdo Tannera nenáviděl, kdo se s ním dneska večer pohádal. Viděl jsem to."
Takže to ty jsi byl ten vlkodlak v téhle místnosti, pomyslela si Elena omráčeně. Ale cos tu proboha dělal? Nepatříš mezi strašidla.
"Někdo, kdo se dopustil násilí už dřív," pokračoval Tyler a zle se usmál. "Někdo, kdo, pokud víme, je psychopat a přišel do Fell's Church určitě jen proto, aby zabíjel."
"Tylere, o čem to proboha mluvíš?" Elenino omráčení prasklo jako bublina. Zuřivě přistoupila k vysokému ramenatému klukovi. "Ty ses zbláznil!"
Pokynul k ní, aniž se na ni podíval. "To říká jeho přítelkyně - ale možná je malinko předpojatá."
"A možná jsi malinko předpojatý ty, Tylere," ozval se hlas zpoza chumlu a Elena zahlédla druhého vlkodlaka, jak si klestí cestu do místnosti. Matt.
"Opravdu? Tak proč nám neřekneš, co víš o Salvatorovi? Odkud pochází? Kde je jeho rodina? Kde přišel ke všem těm penězům?" Tyler se obrátil a oslovil zbytek místnosti. "Kdo o něm vůbec něco ví?"
Lidé potřásali hlavami. Elena viděla, jak v jejich tvářích postupně roste nedůvěra. Nedůvěra ve všechno neznámé, všechno odlišné. A Stefan se lišil. Byl to cizinec v jejich středu. A zrovna teď potřebovali obětního beránka.
Dívka v kimonu začala: "Slyšela jsem povídat…"
"A to je taky všechno, co o něm víte - povídačky!" prohlásil Tyler. "Nikdo o něm doopravdy nic neví. Ale je tu jedna věc, kterou vím. Ty útoky ve Fell's Church začaly první týden školy - a to je týden, kdy sem přijel Stefan Salvatore."
Na ta slova se začalo ozývat mumlání a Elenu samu to poznání zaskočilo. Samozřejmě, všechno je to směšné, je to jenom shoda náhod. Ale to, co říká Tyler, je pravda. Útoky začaly, když Stefan přijel.
"A ještě něco vám řeknu," zavolal Tyler a pokynul jim, aby byli zticha. "Poslouchejte mě! Řeknu vám ještě něco!" Počkal, dokud se všechny pohledy neupřely na něj, a pak pronesl pomalu a významně: "Byl na hřbitově tu noc, kdy byla napadena Vickie Bennettová."
"Samozřejmě, že byl na hřbitově - a upravoval ti fasádu," ozval se Matt, ale jeho hlas postrádal obvyklou sílu. Tyler se té poznámky chopil a navázal na ni.
"Ano, a skoro mě zabil. A dneska v noci někdo opravdu zabil - pana Tannera. Nevím, co si myslíte vy, ale já myslím, že to udělal on. On to byl!"
"Ale kde je?" zakřičel někdo z davu.
Tyler se rozhlédnul. "Pokud to udělal, musí tu pořád někde být," zavolal. "Najdeme ho."
"Stefan nic neudělal! Tylere…," zvolala rozčileně Elena, ale hluk davu ji překřičel. Tylerova slova se rychle roznesla. Najděte ho… najděte ho… najděte ho. Elena slyšela, jak se ta slova předávají od úst k ústům. A tváře v místnosti druidů nyní vyjadřovaly víc než nedůvěru; Elena v nich nyní rozeznávala i vztek a žízeň po pomstě. Dav se změnil v něco ohavného, něco mimo veškerou kontrolu.
"Tak kde je, Eleno?" zeptal se Tyler a viděla, jak mu oči triumfálně planou. Opravdu si to užíval.
"Já nevím." vyštěkla zuřivě a měla chuť ho udeřit.
"Musí tu ještě být! Najděte ho!" vykřikl kdosi a najednou se zdálo, že se všichni dali do pohybu, ukazovali a tlačili se. Přepážky byly strženy a odloženy stranou.
Eleně se rozbušilo srdce. Tohle už nebyl dav, to byla smečka. Měla strach, co udělají se Stefanem, jestli ho najdou. Ale kdyby ho běžela varovat, zavedla by Tylera přímo k němu.
Zoufale se rozhlédla. Bonnie stále zírala do mrtvé tváře pana Tannera. Tady se pomoci nedočká. Otočila se a očima propátrala dav. Pohledem se setkala s Mattem.
Vypadal zmateně a rozzlobeně, světlé vlasy měl rozčepýřené a tváře rudé a zpocené. Elena vložila veškerou svou sílu do prosebného pohledu.
Prosím, Matte, přála si. Tomuhle přece nemůžeš věřit. Víš, že to není pravda.
Ale jeho oči odpovídaly já nevím. Viděla v nich zmatek a znepokojení.
Prosím, volala Elena očima a přála si, aby pochopil, co mu chce sdělit. Ach prosím, Matte, jenom ty ho můžeš zachránit. I když si nejsi jistý, prosím, pokus se důvěřovat… prosím…
Viděla, jak se jeho obličej změnil, zmatek vyprchal a vystřídalo ho odhodlání. Ještě okamžik na ni zíral, oči ponořené do jejích, a pak přikývnul. Potom se otočil a zmizel v drtícím a lovícím davu.
Matt si hbitě proklestil cestu na druhou stranu tělocvičny. U dveří do chlapecké šatny tam stáli nějací prváci; příkře jim přikázal, aby začali odnášet popadané přepážky, a když byla jejich pozornost rozptýlena, otevřel dveře a proklouzl ven.
Rychle se rozhlédnul, protože nechtěl volat. Stefan musel všechen ten rámus z tělocvičny slyšet. Pravděpodobně už zmizel. Ale pak Matt zahlédnul černě oblečenou postavu na bílé kachlíčkové podlaze.
"Stefane! Co se stalo?" Na jeden děsivý okamžik si Matt pomyslel, že shlíží na další mrtvé tělo. Ale když pokleknul vedle Stefana, postřehl pohyb.
"Hej, jsi v pořádku? Sedej si pomalu… pomalinku. Jsi v pořádku, Stefane?"
"Ano," odpověděl Stefan. Ale nevypadá v pořádku, pomyslel si Matt. Měl mrtvolně bledou tvář a silně rozšířené zornice. Vypadal, že je dezorientovaný a je mu nevolno. "Děkuju ti," řekl.
"Za chvíli mi už možná děkovat nebudeš. Stefane, musíš odsud vypadnout. Slyšíš je? Jdou po tobě."
Stefan se otočil k tělocvičně a naslouchal. Ale na tváři se mu neobjevil ani náznak pochopení. "Kdo po mě jde? A proč?"
"Všichni. To teď není podstatné. Podstatné je, abys odsud vypadnul dřív, než sem přijdou." Když Stefan prostě jen dál nechápavě zíral, dodal: "Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na Tannera, pana Tannera. Je mrtvý, Stefane. A oni si myslí, žes to udělal ty."
Konečně viděl, jak se Stefanovi v očích objevuje pochopení. Pochopení a hrůza a jakási rezignovaná porážka, která mu připadala děsivější než všechno, co za tento večer prožil. Uchopil pevně Stefana za rameno.
"Já vím, žes to neudělal," řekl a v tu chvíli to byla pravda. "Oni si to taky časem uvědomí, až se nad tím zamyslí. Ale mezitím bys měl radši zmizet."
"Zmizet… ano," odpověděl Stefan. Dezorientovaný výraz se vytratil a v tom, jak vyslovil ona slova, byla jen břitká hořkost. "Tak jo… já zmizím."
"Stefane…"
"Matte." Zelené oči temně plály a Matt si uvědomil, že od nich nedokáže odtrhnout pohled. "Je Elena v pořádku? Dobře. Tak se o ni postarej. Prosím."
"Stefane, o čem to mluvíš? Jsi nevinný, všechno to vyšumí…"
"Prostě se o ni postarej, Matte."
Matt ustoupil a stále hleděl do těch podmanivých zelených očí. A pak pomalu přikývnul.
"Postarám," řekl tiše. A díval se, jak Stefan odchází.
Probuzení-11.kapitola
22. února 2013 v 8:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍElena klopýtala zšeřelou chodbou a pokoušela si představit, co je okolo. Pak se svět náhle rozsvítil a zjistila, že se nachází mezi známými řadami skříněk. Úleva ji zasáhla tak silně, že téměř vykřikla. Nikdy by neuvěřila, že bude tak vděčná jen za to, že vidí. Minutu jen tak stála a vděčně se rozhlížela.
,,Eleno! Co tu děláš?''
Byly to Meredith a Bonnie, pospíchaly halou směrem k ní.
,,Kde jste proboha byly?'' zeptala se zprudka.
Meredith se zašklebila. ,,Nemohly jsme najít Shelbyho. A když jsme ho nakonec našly, spal. To myslím vážně,'' dodala, když se na ni Elena nevěřícně podívala. ,,Spal. A pak jsme ho pořád nemohly probudit. Teprve když se světla znovu rozsvítila, otevřel oči.
Tak jsme vyrazily zpátky za tebou. Ale co děláš zrovna tady?''
Elena zaváhala. ,,Už mě unavilo čekat,'' řekla co nejbezstarostněji. ,,Stejně si myslím, že jsme pro dnešek udělaly už dost práce.''
,,No vidíš,'' ozvala se Boniie.
Meredith neřekla nic, jenom se na Elenu pronikavě a zkoumavě zadívala. Elena měla pocit, že její tmavé oči vidí do jejího nitra.
Celý víkend a následující týden Elena pracovala na plánech strašidelného domu. Pořád měla málo času se vidět se Stefanem, což ji rozčilovalo, ale ještě víc ji rozčiloval samotný Stefan. Dokázala vycítit, jakou vášeň k ní pociťuje, ale také cítila, jak s ní bojuje, jak stále odmítá být s ní úplně sám. A v mnoha směrech pro ni zůstával stejným tajemstvím jako na začátku.
Nikdy nemluvil o své rodině nebo životě předtím, než přišel do Fell's Church a jakékoli otázky tímto směrem odsouval. Jednou se ho zeptala, jestli se mu stýská po Itálii, jestli nelituje, že sem přišel. Na okamžik se mu rozjasnily oči, zeleně zářily jako dubové listy odrážející se v hladině potoka. ,,Jak bych mohl litovat, když jsi tady ty?'' řekl políbil ji takovým způsobem, který jí vyhnal veškeré dotazy z hlavy. V tu chvíli Elena pocítila, jaké to je, být naprosto šťastný. Také cítila jeho radost, a když se odtáhla, viděla jeho rozjasněný obličej, jako kdyby z něj zářily sluneční paprsky.
,,Ach Eleno,'' zašeptal.
Když bylo všechno dobré, bylo to přesně takhle. Ale v poslední době jí líbal méně často a cítila, jak mezi nimi narůstá vzdálenost.
Ten pátek se s Bonnie a Meredith rozhodly přespat u McCulloughových. Když šly s Meredith do Bonniina domu, obloha byla šedá a hrozila přeháňkami. Na polovinu října bylo nezvykle chladno a stromy lemující tichou ulici už pocítily štípání studeného větru. Javory zářily až rudě, zatímco jinany se zbarvily do pronikavé žluté.
Bonnie je ve dveřích radostně pozdravila: ,,Všichni jsou pryč! Máme celý dům pro sebe až do zítřka odpoledne, kdy se naši vrátí z Leesburgu.'' Pozvala je dovnitř a natáhla se po překrmeném pekinézovi, který se pokoušel utéct. ,,Ne, Jang-ce , zůstaneš tady. Jang-ce, ne, zůstaň! Ne!''
Ale už bylo pozdě. Jang-ce utekl a řítil se dvorkem k jediné bříze, na kterou začal pronikavě štěkat, až se mu faldy tuku na hřbetě třásly.
,,Ach jo, co to tam zase má?'' rozčilovala se Bonnie a zakrývala si rukama uši.
,,Vypadá to jako havran,'' odpověděla Meredith.
Elena ztuhla. Popošla o pár kroků ke stromu a pohlédla mezi zlatavé listy. A byl tam. Stejný havran, kterého už zahlédla dvakrát. Možná třikrát, pomyslela si, když si vzpomněla na tmavou siluetu, která se vznesla z dubových stromů na hřbitově.
Když na něj pohlédla, pocítila v žaludku záchvěv strachu a dlaně se jí zpotily. Opět na ni zíral těma tmavýma očima, měl skoro lidský pohled. Takové oko... kde už takové oko viděla?
Náhle všechny tři dívky polekaně uskočily, když havran vydal ostrý skřek, zaplácal křídly a vyrazil ze stromu směrem k nim. Na poslední chvíli se místo toho snesl na psíka, který hystericky vyštěkával. Proletěl několik centimetrů od psích zubů a pak se znovu vznesl vzhůru, přeletěl nad domem a zmizel v tmavých ořešácích za ním.
Děvčata ztuhla překvapením. Pak Bonnie a Meredith pohlédly jedna na druhou a setřásaly napětí nervózním smíchem.
,,Na chvíli jsem myslela, že jde o nás,'' řekla Bonnie, došla si pro rozvztekaného pekinéze a táhla ho, neustále štěkajícího, zpět do domu.
,,Já taky,'' souhlasila tiše Elena. Když šla za kamarádkami dovnitř, nepřipojila se k jejich smíchu.
Jakmile si však s Meredith odložily, vklouzl průběh večera do známých kolejí. Těžko si mohla udržet neklidnou náladu, když seděla v Bonniině přeplněném obývacím pokoji u praskajícího ohně s šálkem horké čokolády v ruce. Za chvíli už probíraly poslední plány na strašidelný dům. Elena se uvolnila.
,,Máme to docela pěkně pohromadě, řekla Meredith nakonec. ,,Jenže jsme strávili příliš mnoho času vymýšlením kostýmů pro ostatní a zapomněli jsme na naše vlastní.''
,,Můj bude jednoduchý, ozvala se Bonnie. ,,Budu druidská kněžka, potřebuju jenom věnec z dubových listů a nějaké bíle roucho. Můžu ho ušít některý večer s Mary.''
,,Já myslím, že půjdu za čarodějnici,'' řekla Meredith přemýšlivě. ,,Budu potřebovat jenom dlouhé černé šaty. A co ty Eleno?''
Elena se usmála. ,,No, mělo to být tajemství, ale ... teta Judith mě vezme ke švadleně. V jedné z knih, ze kterých jsem dělala svůj referát, jsem našla obrázek renesanční roby a necháme si ušít kopii. Ty šaty jsou z benátského hedvábí, ledově modré a jsou naprosto fantastické.''
,,Zní to nádherně,'' řekla Bonnie. ,,Ale taky draze.''
,,Použiju na to vlastní peníze z fondu po rodičích. Doufám, že se budou líbit Stefanovi. Bude to pro něj překvapení a ...no, prostě doufám, že se mu budou líbit.''
,,A co bude Stefan? Pomůže nám ve strašidelném domě?'' vyptávala se Bonnie zvědavě.
,,Já nevím,'' odpověděla Elena po chvíli. ,,Zdá se, že z Halloweenu není moc nadšený.''
,,Je těžké si ho představit zabaleného do roztrhaných prostěradel a upatlaného falešnou krví, jako chodí ostatní kluci,'' souhlasila Meredith. ,,Vypadá na to ... no, moc důstojně.''
,,Já vím,'' prohlásila Bonnie. ,,Vím přesně, co by mohl být, a ani by se nemusel moc převlíkat. Podívejte, je to cizinec, je trochu bledý a působí takovým skličujícím dojmem... dejte mu smoking a bude z něj dokonalý hrabě Drákula!''
Elena se navzdory své náladě usmála. ,,Dobře, tak já se ho zeptám,'' řekla.
,,Když už mluvíme o Stefanovi,'' ozvala se Meredith a upírala svoje tmavé oči na Elenu. ,,Jak se to vyvíjí?''
Elena povzdechla a pohlédla do ohně. ,,Nejsem... si jistá,'' řekla nakonec pomalu. ,,Někdy je to úplně báječné a jindy...''
Meredith a Bonnie si vyměnily pohled a pak se jí Meredith jemně;ě zeptala: ,,A jindy co?''
Elena zaváhala a pak došla k rozhodnutí. ,,Vydržte chvilku,'' řekla, zvedla se a vyběhla schody. Vrátila se dolů s malou modrou sametovou knížečkou.
,,Včera večer jsem si některé věci zapsala, když jsem nemohla spát,'' řekla. ,,Je to tam líp, než bych to dokázala říct teď.'' Našla tu správnou stránku, zhluboka se nadechla a začala číst:
,,17.října
Milý deníčku,
Dnes večer se cítím hrozně. A musím to někomu říct. Něco mezi mnou a Stefanem je špatně. Je v něm nějaké hrozně smutné místo, kam se nemůžu dostat, a to nás rozděluje. Nevím, co mám dělat. Nedokážu unést pomyšlení na to, že bych ho ztratila. Ale on je z něčeho tak hrozně nešťastný. A pokud mi nevěří natolik, aby mi řekl o co jde, nevidím pro nás žádnou naději.
Včera, když mě držel v náručí, jsem ucítila pod jeho košilí něco hladkého a kulatého, něco na řetízku. Škádlivě jsem se ho zeptala, jestli je to dárek od Caroline. Ale on jenom ztuhnul a už nepromluvil. Jako by najednou byl tisíce mil daleko, a ty jeho oči... v jeho očích bylo tolik bolesti, že jsem to nemohla vydržet.''
Elena přestala číst a tiše přehlédla poslední řádky v deníku očima. Mám pocit jako by ho někdo v minulosti hrozně ranil a on se přes to ještě nepřenesl. Ale také si myslím, že se zároveň něčeho bojí, nějakého tajemství, které nechce, abych odhalila. Kdybych tak věděla, o co jde, mohla bych mu dokázat, že mi může věřit. Že mi může věřit bez ohledu na to, co se stane, až do konce.
,,Kdybych tak věděla,'' zašeptala.
,,Kdybys věděla co?'' zeptala se Meredith a Elena poplašeně vzhlédla.
,,Ach... kdybych tak věděla, co se stane,'' řekla rychle a zavřela deníček. ,,Myslím, že kdybych věděla, že se nakonec rozejdeme, tak bych to už asi chtěla mít za sebou. A kdybych věděla, že to nakonec dobře dopadne, nevadilo by mi nic, co se děje teď. Ale prožívat den za dnem v takové nejistotě je prostě příšerné.''
Bonnie se kousla do rtu, pak se posadila zpříma a zajiskřily jí oči. ,,Můžu ti ukázat, jak se to dá zjistit, Eleno.'' řekla. ,,Moje babička mě naučila způsob, jak poznat, koho si vezmeš. Říká se tomu němá večeře.''
,,Nech mě hádat je to starý druidský trik,'' škádlila ji Meredith.
,,Nevím, jak je to staré,'' odpověděla Bonnie. ,,Moje babička říká, že se to provozovalo od pradávna. Ale rozhodně to funguje. Moje maminka viděla mého tátu, a o měsíc později byli svoji. Je to jednoduché Eleno; a co můžeš ztratit?''
Elena pohlédla z Bonnie na Meredith. ,,Já nevím,'' řekla. ,,Ale podívej, přece opravdu nevěříš...''
Bonnie se narovnala v uražené důstojnosti. ,,Ty říkáš, že moje je lhářka? Ale no tak, Eleno, ničemu neuškodíš, když to zkusíš. Proč ne?''
,,Co bych musela udělat?'' zeptala se Elena pochybovačně. Cítila se podivně zaujatá, ale zároveň i vyděšená.
,,Je to jednoduché. Musíme všechno připravit, než odbije půlnoc...''
Pět minut před půlnocí stála Elena v McCulloughovic obýváku a připadala se směšně. Ze zadního dvorku se ozýval Jang-ceho zběsilý štěkot, ale z domu se neozýval jediný zvuk s výjimkou pomalého tikání pendlovek.
Podle Bonniných instrukcí prostřela na velký tmavý ořechový stůl jeden talíř, jednu sklenici a jednu sadu stříbrných příborů. Za celou dobu nepronesla jediné slovo. Pak zapálila jednu svíci ve svícnu uprostřed stolu a stoupla si za židli, před kterou bylo prostřeno.
Podle Bonnie měla, jakmile začne odbíjet půlnoc, odsunout tu židli a pozvat svého budoucího manžela. V tu chvíli svíce zhasne a ona uvidí na židli ducha svého budoucího muže.
Dříve by ji něco takového zneklidňovalo, nebyla by si jistá, jestli chce vidět vůbec nějakého ducha, i kdyby to byl její nastávající. Ale zrovna teď jí celá věc připadala hloupá a neškodná. Když hodiny začaly odbíjet,napřímila se a pevněji uchopila opěradlo židle. Bonnie jí řekla, že je nesmí pustit, dokud celý obřad neskončí.
Ach, to je ale hloupé. Možná nic neřekne... ale když začaly hodiny odbíjet, slyšela se promluvit.
,,Vejdi,'' oslovila nesměle prázdný pokoj a odsunula židli. ,,Vejdi, vejdi...''
Svíce zhasla.
Elena sebou škubla v náhlé tmě. Cítila vítr, studený průvan, který sfouknul svíčku. Přicházel od francouzských dveří za ní, takže se rychle otočila, jednu ruku stále na opěradle. Přísahala by, že ty dveře byly předtím zavřené.
Něco se ve tmě pohnulo.
Elenou projela hrůza, smetla její sebevědomí i veškerý pocit pobavení. Ach panebože, co jen to udělal, co to na sebe přivolala? Sevřelo se jí srdce, cítila se, jako by ji někdo bez varování poslal doprostřed nejhorší noční můry. Nebyla jen tma, ale i naprosté ticho; nic neslyšela ani neviděla, cítila, jak padá...
,,S dovolením,'' ozval se hlas a ve tmě se rozhořel jasný plamen. Na jeden děsivý okamžik si pomyslela že to je Tyler, když si vzpomněla na jeho zapalovač ve zřícenině kostela na kopci. Ale jak svíčka na stole ožila, spatřila bledou ruku s dlouhými prsty, která ji držela. Nebylo to Tylerovo vepřově rudé zápěstí. Na chvilku měla dojem, že je Stefanova, a pak zvedla oči k tváři příchozího.
,,Ty!'' vydechla udiveně. ,,Co tu děláš?'' Pohlédla k francouzským dveřím, které skutečně byly otevřené, viděla skrze ně trávník venku. ,,To vždycky vcházíš do domů cizích lidí bez pozvání?''
,,Ale říkalas abych šel dá.'' Ten hlas si pamatovala - tichý, ironický a pobavený. I ten jeho úsměv si pamatovala. ,,Děkuji ti,'' dodal a elegantně se usadil na židli, kterou odsunula.
Ucukla rukou z opěradla. ,,Nezvala jsem tebe,'' řekla bezmocně a zmítala se mezi rozhořčením a rozpaky. ,,Co se tu poflakuješ kolem Bonniina domu?''
Usmál se. Ve světle svíčky jeho černé vlasy zářily skoro jako tekutina, na lidské vlasy byly příliš jemné a měkké. Měl velmi bledou plet, ale zároveň velmi podmanivou. Očima opět spoutal její pohled.
,,Helen, tvá krása je pro mne/ jako bárky z Nice z dob dávno minulých/ tak něžně na vonných mořích...''
,,Myslím, že bys měl raději odejít.'' Nepřála si, aby mluvil dál. Ten hlas s ní dělal zvláštní věci, připadala si tak podivně slabá a žaludek se jí svíral. ,,Neměl bys tu být. Tak prosím.'' Sáhla po svíci v úmyslu si ji vzít a odejít, přitom bojovala se závratí, která hrozila nad ní zvítězit.
Ale než ji stihla uchopit, udělal něco neobvyklého. Uchopil její vztahující se ruku - ne hrubě, ale jemně, a podržel ji ve svých chladných prstech. Pak jí obrátil dlaň, sklonil svou tmavou a políbil ji do dlaně.
,,To ne...,'' zašeptala šokovaná Elena.
,,Pojď se mnou,'' řekl a vzhlédl jí do očí.
,,Prosím, ne...'' zašeptala znovu; svět se kolem ní točil. On se zbláznil; o čem to mluví? Jít s ním kam? Ale cítila takovou závrt, bylo jí na omdlení.
Postavil se a podepřel ji. Opřela se o něj a ucítila jeho chladné prsty na prvním knoflíčku u krku. ,,Prosím ne...'' ,,To je v pořádku, uvidíš.''
Oddálil blůzku u jejího hrdla, druhou rukou ji podpíral hlavu.
,,Ne'' Náhle se jí vrátila síla a vytrhla se mu, až zakopla o židli. ,,Řekla jsem ti, abys odešel, a myslela jsem to vážně. Vypadni - hned!''
Na okamžik mu z očí vyšlehl čirý zběsilý vztek jako černá hrozivá vlna. Pak se jeho pohled zklidnil a zchladnul a on se usmál. Rychlý zářivý úsměv, který okamžitě zmizel.
,,Odejdu,'' odpověděl. ,,Prozatím''
Zavrtěla hlavou a dívala se, jak mlčky odchází francouzskými dveřmi. Když se za ním zavřely, jen tak stála v tichu domu a snažila se chytit dech.
To ticho... ale nemělo by tu být ticho. Otočila se zmateně k pendlovkám a zjistila, že se zastavily. Ale než je stihla prozkoumat zblízka, uslyšela volání Bonnie a Meredith.
Proběhla halou, v nohách cítila nezvyklou slabost. Zapjala si blůzku. Zadní vchod byl otevřený a venku viděla dvě postavy, jak se sklánějí nad něčím na trávníku.
,,Bonnie? Meredith? Co se děje?''
Bonnie vzhlédla, když se k nim Elena připojila. Oči plné slz. ,,Ach Eleno, on je mrtvý.''
Zamrazilo ji hrůzou. Zírala na malou hromádku u Bonniiných nohou. Byl to pekinéz, ztuhle ležel na boku a oči měl otevřené. ,,Ach Bonnie,'' vydechla.
,,Byl už starý,'' řekla Bonnie, ,,ale nečekala jsem, že to přijde tak rychle. Ještě před chvilkou štěkal.''
,,Myslím, že bychom raději měli jít dovnitř,'' řekla Meredith. Elena se na ni podívala a přikývla. Dnes není noc na to, aby byly venku ve tmě. Ani to nebyla noc na to, zvát něco dovnitř. Ted už to věděla, ačkoli nerozuměla tomu, co se stalo.
Teprve když se vrátily zpátky do obýváku, zjistila, že její deníček chybí.
Stefan zvedl hlavu od sametově hebkého krku laně. Lesy byly plné nočních zvuků, takže si nebyl jistý, co ho vlastně vyrušilo. Jak se Síla jeho mysli rozptýlila, lan se probrala z transu. Cítil, jak se jí zachvívají svaly, jak se pokoušela složit nohy pod sebe.
Tak jdi, pomyslel si. Odsedl si a uvolnil sevření. Otočila se, zdvihla a dala na úprk. Měl dost. Úzkostlivě si olízal koutky úst a cítil, jak se mu špičáky zatahují a zaoblují. Byl zvýšeně senzitivní jako vždy po dlouhém krmení. Bylo stále těžší poznat, kdy má dost. Neměl už další záchvat závratí od té chvíle u kostela, ale žil ve stálém strachu z toho, že se vrátí.
Žil v jediném konkrétním strachu: že se jednoho dne probere z tranzu, mysl zmatenou, a zjistí, že drží v náručí Elenino ochablé tělo, její štíhlé hrdlo je poznamenáno dvěma rudými rankami a srdce se jí zastavilo navždy.
Na to se musel připravit.
Touha po krvi obnášela množství hrůz i slastí a zůstávala pro něj záhadou dokonce i nyní. Ačkoli ji prožíval každičký den již po několik století, stále jí nerozuměl. Kdyby byl člověk, byl by bezpochyby znechucen myšlenkou na chlemtání výživné horké krve přímo ze živoucího těla. Teda kdyby mu někdo něco takového popsal slovy.
Ale oné noci nebyla vyslovena žádná slova - oné noci, kdy ho Katherine změnila.
Dokonce i po všech těch letech byla vzpomínka naprosto jasná. Spal, když se objevila v jeho komnatě, pohybovala se zlehka jako vidění nebo nějaký přízrak. A on spal, sám...
Když k němu přišla, měla na sobě jemnou plátěnou halenu.
Bylo to tu noc před určeným dnem, přede dnem, kdy měla ohlásit svou volbu. A přišla k němu.
Bílou ručkou rozhrnula závěsy kolem jeho postele. Stefan se probudil ze spánku a poděšeně se posadil. Když ji uviděl, jak jí zlaté vlasy splývají na ramena a modré oči se ztrácejí ve stínech, překvapením oněměl. A láskou. Za celý svůj život neviděl nic krásnějšího. Třásl se a pokoušel se promluvit, ale položila mu dva chladné prsty na rty.
,,Pšššt,'' zašeptala a postel poklesla pod její vahou.
Obličej mu zrudnul a srdce bušilo studem a vzrušením. V jeho posteli ještě nikdy nebyla žena. A tohle byla Katherine - Katherine, jejíž krása zjevně pocházela z nebes, Katherine, kterou miloval víc než vlastní duši.
A protože ji miloval, vyvinul veliké úsilí. Když vklouzla pod duchny, tak blízko, že ucítil závan studeného nočního vzduchu, konečně dokázal promluvit.
,,Katherine'' zašeptal. ,,My ...já můžu počkat. Dokud se nevezmeme v kostele. Řeknu otci, aby to domluvil na příští týden. Ne...nebude to dlouho trvat...''
,,Pššt,'' zašeptala znovu a opět pocítil chlad na kůži. Nedokázal si pomoci, objal ji pažemi a přitiskl ji k sobě. ,,To,co teď uděláme, nemá vůbec nic společného s tím,''řekla a štíhlými prsty mu pohladila hrdlo.
Pochopil. A ucítil záchvěv strachu, který zmizel, když ho prsty nepřestávaly hladit. Přál si to, přál si cokoli, co mu umožní zůstat s Katherine.
,,Zase si lehni, má lásko,'' zašeptala.
Má lásko. Ta slova ho protknula. Ulehl zpět na polštář a zvrátil bradu, aby tak odhalil hrdlo. Strach byl pryč, vystřídalo ho štěstí tak veliké, že měl pocit, že ho roztrhá na kusy.
Ucítil, jak mu její vlasy jemně pohladily hrud, a pokoušel se zklidnit rytmus dýchání. Pocítil její dech na hrdle a pak její rty. A potom i zuby.
Ucítil bodavou bolest, ale tiše držel a nevydal jediný zvuk. Myslel jen na Katherine, na to, co vše si jí přeje dát. Pak najednou bolest ustala a cítil, jak mu z těla mizí krev. Nebylo to tak hrozné, jak se bál. Měl pocit dávání, pečování.
A pak už to bylo, jako by se jejich mysli začaly prolínat a splývat v jedinou. Cítil, jakou má Katherine radost z krmení, potěšení z pití teplé krve, která jí dávala život. A věděl, že ona vnímá jeho radost z dávání. Ale realita se mu vzdalovala, hranice mezi sny a skutečností se stírala. Nedokázal jasně uvažovat; nedokázal vůbec uvažovat. Dokázal pouze cítit, jeho pocity spirálovitě narůstaly a vynášely ho výš a výš, trhal poslední pouta se zemí.
O něco později, aniž by věděl, jak a kdy se to stalo, zjistil, že je v jejím náručí. Kolébala ho jako matka dítě a vedla jeho ústa, aby spočinula na holém místečku těsně nad límečkem její noční haleny. Byla tam malinká ranka, řez temně se rýsující proti bledé pleti. Nepocítil žádný strach ani zaváhání, a když ho povzbudivě pohladila ve vlasech, začal sát.
Stefan si chladně a pečlivě oprášil špínu z kolenou. Lidský svět spal, ztracený v otupění, ale jeho vlastní smysly byly ostré jako nůž. Měl by být sytý, ale byl opět hladový; ta vzpomínka v něm probudila chutě. Nozdry se mu rozšířily, jak ucítil pižmový pach lišky, a počal znovu lovit.
Hlášky ze 7. dílu
22. února 2013 v 7:10 | Rocky | HláškyTyler: Naser si kámo.
Damon: ,,Kámo?" Vážne? ,,Kámo?"
Stefan: Damone, nedělej to.
Damon: Ale, no tak. Komu tenhle idiot bude chybět?
Vicki: Co to je?
Damon: Jo, co to vlastně je? Skunk? Bernardýn? Bambi?
Elena: Je tu Stefan?
Damon: Jo.
Elena: A kde je?
Damon: Dobré ráno i tobě slečno ,,Jsem na dúležité misi."
Elena: Jak múžeš být tak namyšlený a všechno zlehčovat po tom, co jsi provedl?
Damon: A jak ty múžeš být tak statečná a hloupá a říkat upírovi že je namyšlený a všechno zlehčuje?
Elena: Kdybys mě chtěl zabít, byla bych už mrtvá.
Damon: Ano, to byla.
Elena: Ale nejsem.
Damon: Zatím.
Elena: Kde je Stefan?
Damon: Je nahoře a zpíva ,,the rain in spain." Vyprovoď se sama.
Caroline: Nesu ti tvúj kostým. Tady je.
Bonnie: To myslíš vážne?
Caroline: Ale no tak. Nemůže mít aspoň někdo radost že je Halloween? Chci se jen bavit. Zažít nenáročnou zábavu bez Damona.
Caroline: Jede do jeho zámku na jeho bílem koni.
Bonnie: Nebuď taková. Naděláš si vrásky.
Vicki: Proč jsi to udělal?
Damon: Já jsem se...nudil.
Vicki: Udělal jsi mi to z nudy?
Damon: To je jedna z nástrah věčnosti.
Stefan: Co to děláš?
Damon: Je celý den zavřená v tvém pokoji. Není to Anna Franková.
Stefan: Ne, ne, ne. Hej, hej, nikam!
Damon: No tak prosím. Ukaž jí o čem to je.
Stefan: Mohla by někoho zranit.
Damon: Neberu jí do Disneylandu. Jdeme jen před dům.
(Damonovi a Stefanovi uteče Vicki)
Damon: Moje chyba.
Carol: Ty se mnou flirtuješ?
Damon: Vy jste si začala.
Carol: To je pravda.
Damon: ,,Kámo?" Vážne? ,,Kámo?"
Stefan: Damone, nedělej to.
Damon: Ale, no tak. Komu tenhle idiot bude chybět?
Vicki: Co to je?
Damon: Jo, co to vlastně je? Skunk? Bernardýn? Bambi?
Elena: Je tu Stefan?
Damon: Jo.
Elena: A kde je?
Damon: Dobré ráno i tobě slečno ,,Jsem na dúležité misi."
Elena: Jak múžeš být tak namyšlený a všechno zlehčovat po tom, co jsi provedl?
Damon: A jak ty múžeš být tak statečná a hloupá a říkat upírovi že je namyšlený a všechno zlehčuje?
Elena: Kdybys mě chtěl zabít, byla bych už mrtvá.
Damon: Ano, to byla.
Elena: Ale nejsem.
Damon: Zatím.
Elena: Kde je Stefan?
Damon: Je nahoře a zpíva ,,the rain in spain." Vyprovoď se sama.
Caroline: Nesu ti tvúj kostým. Tady je.
Bonnie: To myslíš vážne?
Caroline: Ale no tak. Nemůže mít aspoň někdo radost že je Halloween? Chci se jen bavit. Zažít nenáročnou zábavu bez Damona.
Caroline: Jede do jeho zámku na jeho bílem koni.
Bonnie: Nebuď taková. Naděláš si vrásky.
Vicki: Proč jsi to udělal?
Damon: Já jsem se...nudil.
Vicki: Udělal jsi mi to z nudy?
Damon: To je jedna z nástrah věčnosti.
Stefan: Co to děláš?
Damon: Je celý den zavřená v tvém pokoji. Není to Anna Franková.
Stefan: Ne, ne, ne. Hej, hej, nikam!
Damon: No tak prosím. Ukaž jí o čem to je.
Stefan: Mohla by někoho zranit.
Damon: Neberu jí do Disneylandu. Jdeme jen před dům.
(Damonovi a Stefanovi uteče Vicki)
Damon: Moje chyba.
Carol: Ty se mnou flirtuješ?
Damon: Vy jste si začala.
Carol: To je pravda.
Probuzení-10.kapitola
21. února 2013 v 15:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍ 7.října, okolo 8:00
Milý deníčku, tohle ti píšu během hodiny trigonometrie a jenom doufám, že mě při tom paní Halpernová neuvidí.
Včera večer jsem neměla čas psát, i když jsem chtěla. Včerejšek byl bláznivý, zmatený den, stejně jako ten den, kdy se konal maturitní ples. Když tu dnes ráno sedím ve škole, mám skoro pocit, že všechno, co se stalo přes víkend, byl jen sen. To zlé bylo hodně zlé, ale to dobré bylo tak moc moc dobré!
Nevznesu proti Tylerovi obvinění na policii. Ale byl podmínečně vyloučen ze školy i z fotbalového týmu. Stejně tak Dick, za to, že se opil na plese. Nikdo to neřekl, ale myslím, že hodně lidí je přesvědčených, že je zodpovědný za to, co se stalo Vickie, Bonniina sestra viděla včera Tylera na klinice a říkala, že má pod každým okem monokla a obličej plný modřin. Nedokážu si pomoci, mám strach, co se stane, až se s Dickem vrátí do školy. Mají teď ještě o mnoho víc důvodů nenávidět Stefana.
Což mě přivádí ke Stefanovi. Když jsem se dneska ráno probudila, v panice jsem si pomyslela: ,,Co když to není pravda? Co když se to nestalo, nebo jestli si to rozmyslel?" A teta Judith si dělala starosti, protože jsem u snídaně nedokázala nic sníst. Ale když jsem došla do školy, uviděla jsem ho v chodbě u kanceláře a jen jsem se na sebe dívali.A to stačilo. Těsně předtím, než se odvrátil, se usmál, tak trošku s úšklebkem - a tomu jsem taky porozuměla. Měl pravdu, neměli bychom se k sobě přibližovat v hale školy, teda pokud se nechceme stát nejnovějším drbem sekretářek.
Rozhodně spolu chodíme. Ted jenom musím najít způsob, jak to říct Jean-Claudeovi,hihi.
Jen nerozumím tomu, proč z toho Stefan nemá takovou radost jako já. Když jsme spolu, dokážu poznat, jak se cítí, a vnímám, jak moc mě chce, jak mu na mě záleží. Je v něm téměř zoufalý hlad, když mě líbá, jako by mi chtěl vytáhnout duši z těla. Jako černá díra, která
Pořád 7.října,kolem 14.00
Musela jsem si dopřát malou přestávku, protože paní Halpernová mě přistihla. Dokonce začala předčítat, co jsem napsala nahlas, ale pak jí zřejmě téma přišlo příliš žhavé a nechala toho. Rozhodně z toho NEMĚLA RADOST. Ale já jsem příliš šťastná, než aby mi záleželo na takových podružnostech, jako je propadnutí z trigonometrie.
Obědvali jsme se Stefanem spolu - teda vlastně jsme si spolu sedli v rohu hřiště a podělili se o můj oběd. Neobtěžoval se něco si přinést a ukázalo se, že ani já nedokážu nic sníst. Moc jsme se nedotýkali - opravdu ne - ale povídali jsme si a hodně jsme se na sebe dívali. Chtěla jsem se ho dotknout. Víc, než kteréhokoli jiného kluka, s kterým jsem chodila. A vím, že on to taky chce, ale snaží se být zdrženlivý.
A tomu právě nerozumím, proč s tím bojuje, proč se drží zpátky. Včera v jeho pokoji jsem našla důkaz, že si mě všímal od začátku. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla, že druhý den školy jsme byly s Bonnie a s Meredith na hřbitově? No, a včera ve Stefanově pokoji jsem našla tu broskvovou stužku, kterou jsem ten den měla. Vzpomínám si, že jsem ji ztratila, když jsme utíkaly a on ji musel najít a schovat se ji. Neřekla jsem mu, že to vím, protože to evidentně chce udržet v tajnosti, ale ukazuje to, že mu na mě záleží, že?
A ještě někdo z toho NEMÁ RADOST. Caroline. Zřejmě ho tahala každý den do fotokomory na oběd, a když se dneska neukázal, vydala se ho hledat a narazila na nás. Chudák Stefan, úplně na ni zapomněl a byl z toho sám zděšený. Jakmile odešla - a musím říct, že měla nezdravě zelený výraz - tak mi vyprávěl, jak se mu vnutila hned první týden školy. Řekla, že se všimla, že v polední pauze nejí, a ona prý také ne, protože drží dietu, tak proč by si nenašli nějaký klidný koutek, kde by mohli relaxovat? Nic špatného o ní neřekl (což myslím byla také otázka slušnosti, gentleman takové věci nedělá), ale tvrdil, že mezi nimi k ničemu nedošlo. A myslím, že pro Caroline bylo horší to, že na ni zapomněl, než kdyby po ní házel kameny.
Divím se ale. Proč Stefan neobědvá. U hráče fotbalu je to neobvyklé.
A jéje. Právě šel kolem pan Tanner a já jsem sotva stihla zakrýt deníček sešitem. Bonnie se hihňa za svojí učebnicí historie, vidím, jak se jí třesou ramena. A Stefan, který sedí přede mnou, vypadá tak napjatě, jakoby chtěl každým okamžikem vyskočit ze židle. Matt na mě vrhá ty svoje uražené pohledy a Caroline mě probodává pohledem. Já se tvářím hrozně nevinně, píšu a očima hltám pana Tannera vepředu. Takže pokud píšu trochu roztřeseně a nezřetelně, víš proč.
Během celého minulého měsíce jsem nebyla úplně sama sebou.Nebyla jsem schopná uvažovat nebo se soustředit na nic jiného než na Stefana. Tolik jsem toho zatím zanedbala, až mě to skoro děsí. Mám mít na starost výzdobu na charitativní sbírku a ještě jsem kolem toho neudělala ani tuk.A teď mi zbývá přesně tři a půl týdne, abych to všechno zorganizovala - a taky chci být se Stefanem.
Nemůžu se vzdát místa ve výboru, všechno by zůstalo ne Bonnie a Meredith. A dobře si pamatuju, co řekl Matt, když jsem ho žádala, aby přivedl Stefana na ples: ,,Chceš, aby se všichni a všechno točilo kolem Eleny Gilbertové."
To není pravda. Nebo alespoň, pokud to tak bylo dřív, postarám se, aby to už nebyla pravda. Chci - bude to znít sice úplně hloupě, ale chci být na Stefana hodná. Vím, že by nezradil kluky z týmu jen kvůli vlastnímu pohodlí. Chci, aby na mě mohl být hrdý.
Chci, aby mě miloval stejně, jako já miluju jeho.
,,Pospěš si!" zavolala Bonnie od dveří tělocvičny. Vedle ní čekal školník, pan Shelby.
Elena vrhala poslední pohled na vzdálené postavy hráčů a pak neochotně přešla po asfaltu, aby se připojila k Bonnie.
,,Jenom jsem chtěla říct Stefanovi, kam jdu,'' vysvětlila. I po týdnu se Stefanem ještě stále cítila nával vzrušení při pouhém vyslovení jeho jména. Každý večer za ní přicházel domů, okolo západu slunce se objevil u dveří s rukama v kapsách a límec bundy vyhrnutý. Obvykle se procházeli soumrakem, nebo seděli na verandě a povídali si. Ačkoli to nevyslovili, Elena věděla, že to je Stefanův způsob, jak se vyhnout tomu, aby spolu byli o samotě v soukromí. Od té plesové noci si na to dával pozor. Chrání mojí čest, pomyslela si Elena s úšklebkem a s bodnutím u srdce, protože hluboko uvnitř věděla, že v tom je něco víc.
,,Nedokáže bez tebe být ani jediný večer,'' prohlásila Bonnie zhurta. ,,Jestli si s ním půjdeš povídat, tak tam zůstaneš na věky a já bych se ráda dostala domů včas na večeři.''
,,Dobrý den, pane Shelby'' pozdravila Elena školníka, který stále trpělivě čekal. K jejímu překvapení přivřel jedno oko a okázale na ni mrknul. ,,Kde je Meredith?'' zeptala se.
,,Tady,'' ozvalo se zezadu a objevila se Meredith s kartonovou krabicí plnou šanonů a zápisníků v náručí. ,,Mám ty věci z tvojí skřínky.''
,,To je všechno vaše?'' podivil se školník. ,,Tak jo, děvčata, pak za sebou zabouchněte a zamkněte, rozumíte? Ručíte mi za to, že se nikdo nedostane dovnitř.''
Bonnie, která se chystala vejít, se krátce zarazila a řekla opatrně : ,,A jste si jistý, že není nikdo uvnitř?''
Elena ji šťouchla mezi lopatky: ,,Tak pospěš,'' napodobovala ji nevlídně. ,,Chci se dostat včas domů k večeři.''
,,Uvnitř nikdo nic není,'' ujistil je pan Shelby a pod knírem mu cukala ústa v úsměvu. ,,Ale pokud budete něco potřebovat, děvčata, tak volejte- budu poblíž.''
Dveře se za nimi zavřely s podivně definitivním zvukem.
,,Práce,'' prohlásila Meredith odevzdaně a položila krabici na podlahu.
Elena přikývla a rozhlédla se po prázdné místnosti. Každý rok Studentská rada na jejich škole pořádala v období Halloweenu charitativní sbírku formou strašidelného domu, kam návštěvníci platí vstupné. Elena byla v přípravném výboru poslední dva roky spolu s Bonnie a Meredith, ale být jeho předsedkyní bylo něco jiného. Musela činit rozhodnutí, která se dotknou ostatních, nemohla se prostě jen spoléhat na práci z minulých let.
Na strašidelný dům obvykle předělávali sklad dříví, ale vzhledem k rostoucímu znepokojení ve městě bylo rozhodnuto, že tělocvična bude bezpečnější. Pro Elenu to znamenalo překombinovat celý vzhled interiéru, jenže do Halloweenu už zbývaly jenom tři dny.
,,Je to tu vážně strašidelné,'' řekla tiše Meredith. Opravdu je cosi znepokojivého na tom, že jsou ve veliké zavřené místnosti, pomyslela si Elena. Zjistila, že mluví tlumeným hlasem.
,,Pojďme to nejdříve změřit,'' vyzvala je. Přešly místnost a jejich kroky zněly dutou ozvěnou.
,,Tak jo,'' prohlásila Elena, když skončily. ,,Dáme se do práce.'' Pokoušela se setřást pocit stísněnosti, říkala si, že je směšné pociťovat neklid v obyčejné školní tělocvičně, když jsou tu s ní Bonnie a Meredith a celý fotbalový tým trénuje necelých 200 metrů odsud. Usadily se na lavicích pro diváky s bloky a tužkami v rukou. Elena a Meredith se radily nad náčrty návrhů z předešlých let a Bonnie okusovala tužku a přemýšlivě se rozhlížela.
,,Tak, tohle je tělocvična,'' vysvětlovala Meredith a črtala do bloku. ,,A tady budou přicházet lidi. Krvavou mrtvolu bychom měly mít až na konci...jo, kdo vlastně letos bude dělat krvavou mrtvolu?
,,Myslím, že trenér Lyman. Loni odvedl výborný kus práce a taky pomáhá držet na uzdě kluky z týmu.'' Elena ukázala na náčrtek. ,,Dobře, tak tohle rozdělíme a uděláme tu středověkou mučírnu. Z ní vyjdou přímo do kobky živých mrtvých...''
,,Myslím, že bychom měli přidat druidy,'' prohlásila Bonnie.
,,Přidat co?'' zeptala se Elena a ve chvíli, kdy Bonnie začala volat druuuidy, zamávala odmítavě rukou. ,,Dobře, dobře už vím - ale proč?''
,,Protože oni vynalezli Halloween. Opravdu. Začalo to jako jeden z jejich svátků, kdy dělali ohně a dávali si před obydlí dýně s vyřezanými, aby zaháněly zlé duchy. Věřili, že to je den, kdy je hranice mezi světem živých a mrtvých nejtenčí. A byli děsiví, Eleno. Přinášeli lidské oběti. Mohli bychom obětovat trenéra Lymana.''
,,Vlastně to není tak špatný nápad,'' řekla Meredith. ,,Krvavá mrtvola by mohla být oběť. Víš, na kamenném oltáři, s dýkou a spoustou krve okolo. A když pak přijdeš úplně nablízko, najednou se posadí.''
,,A tebe z toho trefí šlak,'' dodala Elena, ale připustila, že to je opravdu dobrý nápad, opravdu děsivý. Dělalo se jí trochu nevolno, jenom když si to představila. Všechna ta krev... ale ve skutečnosti je to jenom kečup.
Ostatní dívky také ztichly. Z chlapeckých šaten vedle slyšely zvuky tekoucí vody, bouchání skříněk a nezřetelné hlasy.
,,Trénink skončil,'' zamumlala Bonnie. ,,Venku už musí být tma.''
,,Ano, a náš hrdina se celý umývá,'' dobírala si ji Meredith a zvedla obočí směrem k Eleně. ,,Chceš nakouknout?''
,,Aaach, jak po tom toužííím,'' odvětila Elena a myslela to jako vtip jen napůl. Atmosféra v místnosti jaksi nedefinovatelně potemněla. Zrovna v té chvíli si přála opravdu vidět Stefana, prostě být s ním.
,,Slyšely jste něco o Vickie Bennettové?'' zeptala se najednou.
,,No,'' řekla Bonnie po chvíli. ,,Slyšela jsem, že jí rodiče shánějí psychiatra.''
,,Cvokaře? Proč?''
,,No... asi si myslí, že všechny ty věci, co nám povídala, byly halucinace nebo něco takového. A má prý hrozné noční můry.''
,,Ach,'' řekla Elena. Zvuky z chlapecké šatny pomalu ustávaly a slyšely bouchnutí vnějších dveří. Halucinace, pomyslela si. Halucinace a noční můry. Z nějakého důvody si náhle vzpomněla na onu noc na hřbitově. Tu noc, kdy je Bonnie zahnala na útěk před něčím, co nebylo vidět.
,,Radši bychom se měly vrátit k práci,'' řekla Meredith. Elena se probrala ze zasnění a přikývla.
,,Mohly... mohly bychom taky udělat hřbitov,'' řekla Bonnie váhavě, jakoby četla Eleně myšlenky. ,,Myslím- ve strašidelném domě.''
,,Ne'' vyštěkla Elena. ,,Ne, budeme se prostě držet toho, co máme,'' dodala už klidnějším hlasem a znovu se sklonila nad svým blokem.
Chvíli se neozývalo nic, než škrábání per a šustění papíru.
,,Dobře,'' prohlásila Elena nakonec. ,,Ted už potřebujeme jenom rozměřit jednotlivé přepážky. Někdo bude muset vlézt za lavice pro diváky... co teď?''
Světla v tělocvičně zablikala a ztlumila se na poloviční výkon.
,,Ach ne,'' vydechla Meredith podrážděně. Světla znovu zablikala, zhasla úplně a potom se opět matně rozsvítila.
,,Nedokážu přečíst ani písmenko,'' rozčilovala se Elena a zírala na kus nečitelného papíru. Vzhlédla k Bonnie a Meredith a viděla jen dva bílé nezřetelné obličeje.
,,Něco asi bude s náhradním generátorem,'' řekla Meredith. ,,Půjdu pro pana Shelbyho.''
,,Nemůžeme to prostě dodělat zítra?'' navrhla Bonnie žalostně.
,,Zítra je sobota,'' řekla Elena. ,,A měly jsme to mít hotové do konce týdne.''
,,Dojdu pro Shelbyho,'' zopakovala Meredith. ,,No tak, Bonnie půjdeš se mnou?''
Elena začala: ,,Mohly bychom jít všechny...,'' ale Meredith ji přerušila.
,,Pokud půjdeme všechny a nenajdeme ho, nedostaneme se zpátky dovnitř. No tak Bonnie, vždyť jdeme jenom po škole.''
,,Ale je tam tma.''
,,Tma je všude, vždyť je noc. No tak, když budeme dvě, nemůže se nám nic stát.'' Vlekla neochotnou Bonnie ke dveřím. ,,Eleno, nepouštěj dovnitř nikoho jiného.''
,,To mi nemusíš připomínat,'' řekla Elena, pustila je ven a dívala se, jak mizí v chodbě. Když se začaly rozplývat ve stínech, ustoupila dovnitř a zavřela dveře.
No, to je teda zmatek, jak říkávala její maminka. Elena přikročila ke krabici, kterou přinesla Meredith, a začala rovnat šanony a bloky zpátky dovnitř. V tomhle osvětlení viděla jenom nezřetelné tvary. Neozývaly se vůbec žádné zvuky kromě jejího vlastního dechu a zvuků, které dělala sama. Byla samotná ve veliké potemnělé místnosti...
Někdo ji pozoruje.
Nevěděla, jak to ví, ale byla si jistá. Někdo je v temné tělocvičně a pozoruje ji. Oči ve tmě, jak říkal ten starý muž. A Vickie to říkala také. A teď se ty oči dívají na ni.
Rychle se otočila, aby viděla do místnosti, a upírala zrak do tmy. Ani nedýchala. Měla strach, že když udělá nějaký zvuk, ta věc ji dostihne. Ale nic neviděla ani neslyšela.
Lavice pro diváky vypadaly jako matné hrozivé tvary táhnoucí se do nekonečna. Vzdálenější strana místnosti se rozplývala v beztvaré šeré mlze. Tmavá mlha, pomyslela si a cítila, jak má napjaté v těle všechny svaly. Zoufale naslouchala. Panebože, co je zač ten tichý šeptavý zvuk? To musí být její představivost... Prosím, ať je to jen představivost.
Náhle se její mysl vyjasnila. Musí se odsud dostat, hned teď. Tady jí hrozí skutečné nebezpečí, není to jen fantazie. Něco tu je, něco co ji chce. A ona je tu sama.
Něco se ve stínu pohnulo.
Výkřik jí zamrznul v hrdle. I svaly jí ztuhly, hrůza ji přimrazila na místě - a také jakási neznám síla, Bezmocně přihlížela, jak se tvar ve tmě pohnul a zamířil k ní. Vypadalo to, jako by se k ní plížila sama oživlá temnota a nabývala podobu - lidskou podobu, podobu mladého muže.
,,Je mi líto, že jsem tě vyděsil.''
Hlas měl příjemný, s jemným přízvukem, který nedokázala zařadit. A vůbec nezněl, jako by mu bylo něco líto.
Úleva ji zasáhla tak náhle a totálně, až to skoro bolelo.
Zhroutila se na lavici a konečně vydechla.
Byl to jenom kluk, jeden z bývalých studentů nebo asistent pana Shelbyho. Obyčejný kluk, který se trochu usmíval, jako kdyby ho pobavilo, že strachy skoro omdlela.
No... možná nebyl tak úplně obyčejný. Byl výjimečně hezký. V matném světle měl bledý obličej, ale dokázala rozlišit jemně črtané dokonalé rysy pod kšticí tmavých vlasů. Ty vysoké lícní kosti musely být sen každého sochaře. A téměř nebyl vidět, protože byl oblečený do černého: jemné černé boty, černé džíny, černý svetr a koženou bundu.
Stále se mírně usmíval. Elenina úleva se změnila ve vztek.
,,Jak ses dostal dovnitř?'' dožadovala se vysvětlení. ,,A co tu děláš?''Sem nikdo nesmí.''
,,Přišel jsem dveřma,'' odpověděl. Měl měkký kultivovaný hlas, ale pořád v něm ještě slyšela pobavení, což ji poněkud vyvádělo z rovnováhy.
,,Všechny dveře jsou zamčené,'' řekla kategoricky a vyčítavě.
Zvedl obočí a usmál se: ,,Opravdu?''
Elena pocítila nový záchvěv strachu, vzadu na krku jí vstaly chloupky. ,,Měly by být,'' řekla tím nejchladnějším hlasem, jaký svedla.
,,Jsi rozzlobená,'' řekl vážně. ,,Omluvil jsem se, že jsem tě vyděsil.''
,,Nebyla jsem vyděšená!'' vyštěkla. Cítila se před ním poněkud pošetile, jako dítě, ze kterého si dělá legraci někdo starší a zkušenější. To ji naštvalo ještě víc. ,,Jenom jsem se lekla,'' pokračovala. ,,Což není nic překvapivého, vzhledem k tomu, že se tu takhle plížíš potmě.''
,,Potmě se mohou stát zajímavé věci...občas.'' Pořád se na ni usmíval, viděla mu to na očích. Přikročil o krok blíž. Všimla si, že má velmi neobvyklé oči, téměř černé, ale s podivnými světélky. Jako byste se mohli dívat hloub a hloub, dokud do nich nespadnete, a pak budete padat navěky.
Uvědomila si, že na něj zírá. Proč světla ještě nenaskočila? Chtěla odsud vypadnout. Vydala se pryč tak, aby mezi nimi byla lavice pro diváky, a nacpala poslední šanony do krabice. Na zbytek práce pro dnešní večer zapomene. Jediné, co si teď přála, bylo odejít.
Ale pokračující ticho ji znejistělo. Prostě tam jen tak nehybně stál a pozoroval ji. Proč nic neříká?
,,Přišels sem někoho hledat?'' Měla vztek sama na sebe, že promluvila první.
Pořád na ni zíral, ty tmavé oči se na ni upíraly způsobem, který jí byl stále nepříjemnější. Polkla.
S očima upřenýma na její rty zamumlal: ,,Ano, ano.''
,,Co?'' Zapomněla na co se ptala. Tvář i hrdlo jí zčervenaly, přímo plály. Cítila téměř závrat. Kdyby jen na ni přestal zírat...
,,Ano, přišel jsem někoho hledat,'' zopakoval potichu. Pak k ní udělal další krok, takže je dělil jen roh lavice.
Elena nemohla dýchat. Stál tak blízko. Dost blízko, aby se mohli dotknout. Ucítila jemnou vůni kolínské smísenou s vůní kožené bundy. A očima se stále vpíjel do jejích - nedokázala uhnout. Nepodobaly se žádným očím, které zatím viděla, temné jako půlnoc, zornice roztažené jako kočičí. Vyplnily její zorné pole, když se k ní naklonil skláněl svou hlavu k její. Cítila, jak přivírá oči a zrak se jí rozostřuje. Zaklonila hlavu, rty se jí pootevřely.
Ne! Právě včas uhnula hlavou do strany. Měla pocit, jakoby právě uskočila od hrany propasti. Co to dělám? Pomyslela si s úlekem. Skoro jsem mu dovolila, aby mě políbil. Naprostému cizinci, někomu, s kým jsem se seznámila před pár minutami.
Ale to nebylo nejhorší. Na těch pár minut se přihodilo něco neuvěřitelného.Na těch pár minut zapomněla na Stefana.
Ale nyní jeho tvář vyplnila celou její mysl a touha po něm rozechvívala celé její tělo jako bolest. Chtěla Stefana, chtěla cítil jeho objetí, chtěla být u něj v bezpečí.
Polkla. Nozdry se jí rozšířily rychlím dechem.Pokoušela se promluvit klidně a důstojně.
,,Ted půjdu,'' řekla. ,,Pokud někoho hledáš, myslím, že bys měl jít hledat někam jinam.''
Podivně na ni hleděl, ve tváři výraz, který nedokázala rozluštit. Byla v ní směs podrážděnosti a nevraživého respektu - a ještě něco. Něco žhavého a prudkého, co ji děsilo ještě jiným způsobem.
Počkal, dokud nesáhla po klice, než odpověděl. Hlas měl tichý, ale vážný, bez nejmenší stopy pobavení. ,,Možná už jsem ji našel ...Eleno.''
Když se otočila, neviděla ve tmě vůbec nic.
Probuzení-9.Kapitola
21. února 2013 v 9:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍOna není reinkarnací Katherine.
Stefan jel svým autem zpět k penzionu, kolem se rozléval levandulový pokojný mír jako vždy těsně před úsvitem. Přemýšlel o ní.
To jí také řekl a je to pravda, ale teprve nyní si uvědomil, jak dlouho se k tomuto závěru propracovával. Už týdny vnímal každé Elenino nadechnutí i pohyb a všimnul si každého rozdílu mezi oběma ženami.
Vlasy měla o nějaký ten odstín světlejší než Katherine a řasy i obočí naopak tmavší. Katherine je měla téměř stříbrné. A byla o kousek větší než Katherine. Také se pohybovala svobodněji, dívky jejího věku nakládaly se svým tělem s větší volností.
Dokonce ani její oči, ty oči, které ho onen první den přikovaly na místě šokem z poznání, nebyly stejné. Katherine je měla obvykle rozšířené dětským údivem, nebo sklopené, jak se slušelo na dívku v pozdním patnáctém století.
Ale Elena byla zvyklá se podívat zpříma a hledět na vás, aniž by uhnula pohledem. A občas se jí oči zúžily odhodláním nebo výzvou tak, jak to Katherine nikdy neuměla.
Podobaly se půvabem, krásou i tím, jak dokonale dokázaly fascinovat muže.Ale zatímco Katherine připomínala bílé koťátko, Elena bylo sněhobílou tygřicí.
Když projížděl kolem javorových stromů, zarazila ho náhle vzpomínka, kterou v něm vyvolaly. Nesmí o tom přemýšlet, nesmí dovolit...ale obrazy se před ním již odvíjely. Bylo to, jako by časopis spadl a rozevřel se na jedné stránce a jemu nezbylo, než bezmocně přihlížet, zatímco se ten příběh znovu přehrál v jeho mysli.
Bílá, Katherine ten de byla oblečená do bílé. Do nových bílých šatů z benátského hedvábí a prostřiženými rukávy, které odhalovaly bílou bavlněnou košilku pod nimi. Měla zlatý náhrdelník s perlami a v uších jemné perlové náušnice.
Měla takovou radost z těch šatů, které otec objednal speciálně pro ni. Zatočila se před Stefanem a pozvedla je jednou malou ručkou sukni sahající až k zemi, aby ukázala i brokátovou spodničku pod nimi...
,,Vidíš, jsou tam dokonce vyšité moje iniciály.Papa to nechal udělat. Mein lieber Papa...,''hlas se jí vytratil, přestala se otáčet a jedna ručka jí pomalu spočinula na boku. ,,Ale co se děje, Stefane? Neusmíváš se.''
Nedokázal se o to ani pokusit. Když ji tak viděl, celou v bílé a zlaté jako nějaké nadpřirozené zjevení, působilo mu to téměř fyzickou bolest. Jestli ji ztratí, neví, jak bude žít dál.
Jeho prsty křečovitě sevřely chladný tepaný kov. ,,Katherine, jak se mohu usmívat, jak mohu být šťastný, když...''
,,Když?''
,,Když vidím, jak se usmíváš na Damona.'' Tak, už to vyslovil. Pak bolestně pokračoval: ,,Než se vrátil domů, byli jsme každý den spolu. Mého i tvého otce to těšilo a hovořili o plánech na manželství. Ale nyní se dny zkracují, léto je téměř pryč - a ty trávíš s Damonem stejně tolik času jako dřív se mnou. Jediný důvod, proč mu otec dovoluje zde zůstat je, že jsi o to požádala. Ale proč jsi to udělala, Katherine? Myslel jsem, že ti na mě záleží.''
V jejích modrých očích se zračil strach. ,,Ale mě na tobě záleží, Stefane! Ty přece víš, že ano!''
,,Tak proč se u otce přimlouváš za Damona? Kdyby nebylo tebe, vyhodil by ho na ulici...''
,,Což by tebe určitě potěšilo, mladší bratříčku.'' Hlas ode dveří zněl uhlazeně a arogantně, ale když se Stefan ohlédnul, všiml si, že Damonovi doutnají oči hněvem.
,,Ale ne, to není pravda,'' ozvala se Katherine. ,,Stefan by ti nikdy nepřál nic zlého.''
Damonovi zacukalo ve rtu, věnoval Stefanovi jízlivý pohled a postavil se Katherine po bok. ,,Možná, že ne,''odpověděl jí o něco jemnějším hlasem. ,,Ale můj bratr má pravdu alespoň v jedné věci. Dny se zkracují a tvůj otec brzy odjede z Florencie. A vezme tě s sebou- pokud nebudeš mít důvod zůstat.''
Pokud nebudeš mít manžela, se kterým bys zůstala. Ta slova zůstávala nevyslovena, ale všichni je slyšeli. Baron svou dceru příliš miloval, než aby ji nutil se vdát proti její vůli. Nakonec to bude Katherinino rozhodnutí.Katherinina volba.
Nyní, když toto téma konečně přišlo na přetřes, Stefan nedokázal mlčet. ,,Katherine ví, že bude muset svého otce brzy opustit...,''začal se vychloubat svými tajnými vědomostmi, ale bratr ho přerušil.
,,Ale ano, než otec pojme podezření,'' prohlásil Damon ležérně. ,,I ti nejslepěji milující otcové musejí začít pochybovat, když se jejich dcera objevuje jen v noci.''
Vztek a bolest zavalily Stefana jako vlna. Takže je to pravda; Damon to ví. Katherine to tajemství jeho bratrovi prozradila.
,,Proč jsi mu to říkala, Katherine? Proč? Co na něm vidíš, na muži, který se nestará o nic jiného, než o vlastní potěšení? Jak tě může učinit šťastnou, když myslí jen na sebe?''
,,A jak tě může učinit šťastnou tento chlapec, když sám ještě neví nic o světě?'' vložil se do toho Damon, v hlase ostré pohrdání. ,,Jak tě ochrání, když se ještě nikdy nemusel vypořádat s realitou? Strávil život mezi knihami a uměním; tak ať si mezi nimi zůstane.''
Katherine bolestně vrtěla hlavou a lapisové oči se jí zamlžily slzami.
,,A ni jeden z vás tomu nerozumí,'' řekla. ,,Myslíte si, že se můžu vdát a usadit jako kterákoli jiná dáma z Florencie. Ale já nemohu být jako ostatní dámy. Jak bych mohla mít dům a služebnictvo, které by sledovalo každý můj pohyb? Jak bych mohla žít na jednom místě, kde by si lidé všimli, že se mě léta netknout? Já nikdy nepovedu normální život.''
Zhluboka se nadechla a pohlédla na jednoho po druhém. ,,Ten, kdo se rozhodne stát se mým mužem, se musí vzdát svého života ve slunečním svitu,'' zašeptala. ,,Musí si zvolit život ve svitu měsíce a v hodinách temnoty.''
,,Pak si ty musíš zvolit někoho, kdo se nebojí stínů,'' prohlásil Damon a Stefan překvapila naléhavost v jeho hlase. Nikdy ještě neslyšel Damona hovořit tak vážně a bez přetvářky. ,,Katherine, pohlédni na mého bratra; copak se bude schopen vzdát slunce? Je příliš připoután k obyčejným věcem: ke svým přátelům, k rodině, k povinnostem vůči Florencii. Temnota by ho zničila.''
,,Lháři!'' zvolal Stefan. Ted zuřil. ,,Jsem stejně silný jako ty, bratře,a nebojím se ničeho pod sluncem ani ve stínech.A Katherine miluji víc než přátele nebo rodinu...''
,,nebo svou povinnost? Miluješ ji dost na to, aby ses vzdal úplně všech závazků?''
Damon se usmál jedním z těch svých znepokojivých úsměvů. Pak se obrátil ke Katherine. ,,Zdá se,'' pronesl, ,,že volba je jen na tobě. Máš dva nápadníky; chceš jednoho z nás, nebo žádného?''
Katherine zvolna sklonila svou zlatou hlavu. Pak pozvedla modré oči a pohlédla na ně.
,,Nechte mi do neděle čas na rozmyšlenou. A mezitím na mě nenaléhejte.''
Stefan váhavě přikývnul. Damon se otázal: ,,A v neděli?''
,,V neděli večer za soumraku si zvolím.''
Soumrak... fialkově hluboká temnota soumraku...
Sametové odstíny kolem Stefana vybledly a on přišel k sobě. Nebyl to soumrak, ale úsvit. Ztracený v myšlenkách dojel k okraji lesa.
Na severozápadě viděl Wickery Bridge a hřbitov. Nová vzpomínka mu zrychlila puls.
Řekl Damonovi, že je ochoten se pro Katherine zříci všeho. A přesně to také udělal. Vzdal se nároku na život pod sluncem a stal se kvůli ní tvorem temnot. Lovec odsouzený k tomu, aby byl navěky sám loven. Zloděj který musí krást život, aby naplnil své vlastní žíly.
A možná i vrah.
Ne, řekli, že ta dívka Vickie nezemře. Ale jeho další oběť by mohla. Nejhorší na jeho posledním útoku bylo, že si z něj nic nepamatoval. Pamatoval si slabost, vše pohlcující potřebu a to, jak proklopýtal vchodem kostela, ale potom nic. Probral se až venku a Elenin křik mu zněl v uších - a rozeběhl se za ní aniž by věnoval jedinou myšlenku tomu, co se asi stalo.
Elena... na okamžik pocítil nával čiré radosti a úžasu a zapomněl na všechno ostatní. Elena, hřejivá jako sluneční paprsky, jemný jako letní ráno, ale s ocelovým jádrem, které nelze zlomit. Je jako oheň plápolající v ledu, jako ostří stříbrné dýky.
Ale má právo ji milovat? Nejhlubší city, které k ní chová, ji vystavují nebezpečí. Co když se ho příště zmocní potřeba ve chvíli, kdy Elena bude nejbližší živoucí člověk, nejbližší nádoba plná vroucí životodárné krve?
Raději bych umřel, než bych jí ublížil, pomyslel se a učinil z toho osobní přísahu. Než bych se zajímal o její žíly, to raději umřu žízní. A přísahám, že se nikdy nedozví mé tajemství. Nikdy se kvůli mně nebude muset vzdát života pod sluncem.
Mezitím se rozednívalo. Než ale odjel od hřbitova, vyslal jednu pátravou myšlenku, vyslal ji veškerou silou své bolesti a hledal nějakou jinou Sílu, která by se v blízkosti mohla nacházet. Hledal nějaké jiné řešení toho, co se stalo v kostele.
Ale nenalezl nic, ani náznak odpovědi. Hřbitov tonul ve výsměšném tichu.
Když se Elena probudila, do oken se jí opíraly sluneční paprsky. Najednou měla pocit, jako by se právě zotavila z dlouhého záchvatu chřipky, jako by bylo ráno Štědrého dne. Posadila se a měla hlavu plnou myšlenek.
Au. Všechno ji bolelo. Ale ona a Stefan - tím se všechno dalo popořádku. Ten oželej flákač Tyler...ale na Tylerovi už nezáleželo. Nezáleželo na ničem, kromě toho, že Stefan ji miluje.
Sešla dolů ještě v noční košili a podle úhlu, pod jakým se světlo opíralo do oken usoudila, že musela spát hodně dlouho. Teta Judith a Margaret byly v obývacím pokoji.
,,Dobré ráno, této Judith.'' Věnovala překvapené tetě dlouhé pevné objetí. ,,A dobré ránko, puclíčku.'' Zvedla Margaret a obtancovala s ní pokoj. ,,A-ach! Dobré ráno, Roberte.''Poněkud se zastyděla za své bujaré chování a nedostatek vhodného oblečení, postavila Margaret a pospíchala do kuchyně.
Teta Judith vešla za ní. Ačkoli měla pod očima tmavé kruhy, usmívala se. ,,Zdá se, že dneska ráno máš výbornou náladu.''
,,To mám.'' Elena ji uštědřila další objetí, na omluvu za ty kruhy pod očima.
,,Víš, musíme zajít za šerifem a promluvit si s ním o Tylerovi.''
,,Ano'' Elena vytáhla z ledničky džus a nalila si sklenici. ,,Ale mohla bych se nejdříve stavit u Vickie? Musí být hrozně rozrušená, zvlášť když se zdá, že jí nikdo nevěří.''
,,A ty jí věříš Eleno?''
,,Ano'' odpověděla pomalu. ,,Já ji věřím. A teto Judith.''dodala a rozhodla se, ,,mě se totiž taky v tom kostele něco přihodilo. Myslela jsem...''
,,Eleno!Přišli za tebou Bonnie a Meredith,'' ozval se z haly Robertův hlas.
Okamžik důvěrnosti odezněl. ,,Aha ...tak je za mnou pošli,''zavolala Elena a zhluboka se napila džusu. ,,Řeknu ti o tom později,'' slíbila tetě Judith, zatímco se ke kuchyni blížily kroky děvčat.
Bonnie a Meredith se nezvykle formálně zastavily ve dveřích. I sama Elena měla rozpačitý pocit a než promluvila, počkala, až teta odejde.
Odkašlala se a hleděla na ošoupaný vzorek linolea.
Když střelila letmým pohledem po děvčatech, zjistila, že zkoumají to samé místo na podlaze.
Nahlas se rozlechtala a obě vzhlédly.
,,Jsem tak šťastná, že ani nedokážu být v rozpacích,'' řekla Elena a roztáhla paže, aby je objala. ,,Vím, že bych se měla omluvit za to, co jsem řekla, a omlouvám se, ale nedokážu se nad tím dojímat. Chovala jsem se strašně a zasloužím si popravu, ale nemohly bychom dělat, jako že se to nestalo?''
,,Mělo by tě mrzet, že jsi takhle utekla,'' hubovala ji Bonnie, když se všechny tři objaly.
,,A ještě k tomu zrovna s Tylerem Smallwoodem,'' přidala se Meredith.
,,No, co se jeho týče, už jsem se poučila,'' přiznala Elena a na okamžik se zachmuřila. Pak se Bonnie rozesmála.
,,A taky jsi dostala velkou kořist úplně sama-Stefana Salvatora! A ten dramatický vstup na scénu. Když jste spolu vešli do dveří, myslela jsem, že mám halucinace. Jak jsi to dokázala?''
,,To není moje zásluha. Prostě se tam objevil jako rytíř v jednom z těch starých filmů.''
,,A bránil tvoji čest,'' prohlásila Bonnie. ,,Neznám nic vzrušujícího.''
,,No, mě napadá jedna dvě věci,'' ozvala se Meredith.
,,Ale možná se Elena postarala i o ně.''
,,O tom vám ještě budu vyprávět,'' odpověděla Elena, pustila je a ustoupila. ,,Ale zajdete se mnou nejdříve k Vickie? Chtěla bych si s ní promluvit.''
,,Můžeš si promluvit s náma, zatímco se budeš oblíkat a než tam dojdeme, nebo pro mě za mě klidně i během čištění zubů,'' prohlásila Bonnie rozhodně. ,,A jestli vynecháš jedinou podrobnost, podrobíme tě španělské inkvizici.''
,,Vidíš to,'' upozornila Meredith, ,,veškeré úsilí pana Tannera se nakonec vyplatilo. Bonnie už ví, že španělská inkvizice není rocková skupina.''
Když stoupaly po schodech, Elena se smála z čirého nadšení ze života.
Paní Bennettová vypadala bledá a unavená, ale pozvala je dovnitř. ,,Vickie odpočívá; doktor řekl, ať zůstane v posteli,'' vysvětlila s mírně rozechvělým úsměvem. Elena, Bonnie a Meredith se natěsnaly do úzké předsíně.
Paní Bennettová jemně zaklepala u Vickie na dveře. ,,Vickie, holčičko, přišli za tebou spolužačky. Nebuďte tam dlouho,'' dodala směrem k nim a otevřela dveře.
,,Nebudeme,'' slíbila Elena. Vešly do příjemného modrobílého pokoje. Vickie ležela na posteli podložená polštáři a prošívanou pokrývkou v barvě holubí modři měla přitaženou až k bradě. Její obličej proti ní vypadal bílý jako papír a oči pod těžkými víčky hleděly rovně vpřed.
,,Takhle přesně vypadala, když jsme ji našli,'' zašeptala Bonnie.
Elena přikročila k posteli. ,,Vickie,''oslovila ji jemně. Vickie dál neurčitě zírala, ale Elena měla pocit, že rytmus jejího dechu se malinko změnil. ,,Vickie,slyšíš mě? Jsem Elena Gilbertová.'' Nejistě pohlédla na Bonnie a Meredith.
,,Vypadá to, že jí dali nějaké uklidňující prášky,'' řekla Meredith.
Ale paní Bennettová se nezmínila o tom, že by dostávala léky. Elena se zachmuřeně obrátila zpátky k nereagující dívce.
,,Vickie, to jsem já, Elena. Chtěla jsem si s tebou jen promluvit o včerejší noci. Chci, abys věděla, že věřím tvému vyprávění o tom, co se stalo.'' Elena ignorovala ostrý pohled, který ji věnovala Meredith, a pokračovala: ,,A chtěla bych se tě zeptat...''
,,Ne!'' Vickie se z hrdla vydral syrový a pronikavý výkřik. Tělo měla ztuhlé jako vosková figurína vystavená násilnému zacházení. Světle hnědé vlasy se jí rozprostřely po tváři, když zmítala hlavou po polštáři a bušila rukama do vzduchu. ,,Ne, ne!'' křičela.
,,Udělej něco!'' zalapala Bonnie po dechu. ,,Paní Bennettová!Paní Bennetová!''
Elena a Meredith se pokoušely udržet Vickie na posteli, ale ona s nimi zápasila. Křik neustával. Náhle se objevila Vickiina matka, pomáhala jim ji držet a zaháněla je od postele.
,,Co jste to s ní udělaly?'' volala.
Vickie se přitiskla k matce, uklidnila se, ale pak se oči zpod těžkých víček upřely přes její rameno na Elenu.
,,Jsi toho součástí, jsi zlá!'' křičela hystericky na Elenu. ,,Jdi ode mě!''
Elena byla ohromená. ,,Vickie! Ale já jsem se jen přišla zeptat...''
,,Myslím, že byste teď radši měly odejít. Nechte nás o samotě,'' řekla paní Bennettová a ochranitelsky dceru objala. ,,Copak nevidíte, co to s ní dělá?''
V ohromeném tichu Elena vyšla z pokoje. Bonnie a Meredith šly za ní.
,,To musí být lékař,'' řekla Bonnie, jakmile vyšly z domu. ,,Je naprosto mimo sebe.''
,,Všimla sis jejích rukou?'' upozornila Elenu Meredith. ,,Když jsme se ji pokoušely zvládnout, držela jsem ji za ruku. Byla studená jako led.''
Elena zmateně zavrtěla hlavou. Nic z toho nedávalo smysl, ale ona si prostě nenechá zkazit den. Nenechá. Zoufale pátrala v paměti po něčem, co by vykompenzovalo tento zážitek, co by jí umožnilo podržet si ještě onen pocit štěstí.
,,Už vím,'' řekla. ,,Penzion.''
,,Řekla jsem Stefanovi, aby mi dneska zavolal, ale proč bychom se místo toho neprošly k penzionu? Není to odsud daleko.''
,,Jenom dvacet minut chůze,'' opáčila Bonnie. Ale pak se rozzářila. ,,Alespoň bychom si konečně mohly prohlédnout ten jeho pokoj.''
,,Vlastně,'' pokračovala Elena, ,,jsem si myslela, že byste mohly počkat dole. Stejně bych ho chtěla vidět jenom na pár minut,'' dodala na svou obranu, když na ni zůstaly koukat. Možná to bylo zvláštní, ale momentálně se nechtěla o Stefana dělit ani se svými kamarádkami. Byl pro ni na tolik nový, že ho vnímala skoro jako tajemství.
Když zaklepaly na nablýskané dubové dveře, otevřela jim paní Flowersová. Vypadala jako vrásčitý starý skřítek s překvapivě jasnýma černýma očima.
,,Ty musíš být Elena,'' řekla. ,,Viděla jsem tě včera jít se Stefanem ven, a když se vrátil, prozradil mi tvoje jméno.''
,,Vy jste nás viděla?'' podivila se Elena. ,,Já jsem si vás nevšimla.''
,,Ne, nevšimla,'' potvrdila paní Flowersová a uchichtla se. ,,Jsi tak hezké děvče, drahoušku,'' dodala. ,,Velmi hezké děvče.'' Popleskala ji po tváři.
,,Ehm, děkuji vám,'' odpověděla Elena nejistě. Nelíbilo se jí, jakým způsobem na ní spočívají ty ptačí oči. Pohlédla na schodiště za paní Flowersovou. ,,Je Stefan doma?''
,,Musí být, pokud neodletěl ze střechy,'' odpověděla paní Flowersová a znovu se uchichtla. Elena se zdvořile usmála.
,,My počkáme dole s paní Flowersovou,'' řekla Meredith a Bonnie obrátila mučednicky oči v sloup. Elena potlačila úsměv, přikývla a vyrazila po schodech.
To je ale podivný starý dům, pomyslela si opět, když vstupovala na schody vedoucí z dalšího pokoje. Hlasy zdola byly slyšet jen velmi nezřetelně a jak stoupala vzhůru, odumřely docela. Zahalilo ji ticho a když vystoupala až do horního patra, měla pocit, že se nachází v úplně jiném světě.
Plaše zaklepala. ,,Stefane?''
Zevnitř neslyšela nic, ale najednou se dveře otevřely. Všichni dnes vypadají bledě a unaveně, pomyslela si Elena a pak už byla v jeho objetí.
Křečovitě ji objal pažemi. ,,Eleno, ach, Eleno...''
Pak odstoupil. Bylo to stejné jako včera, cítila, jak se mezi nimi otevírá propast. Všimla si, jak se mu do očí vkrádá onen chladný pohled plný sebekontroly.
,,Ne,'' protestovala, aniž si to uvědomila, že mluví nahlas, ,,už ti to nedovolím.'' A stáhla jeho ústa ke svým.
Několik úderů srdce se nedočkala odpovědi, pak se zachvěl a ostře je políbil. Prsty jí zapletl do vlasů a Elenin vesmír se zúžil jen na něj. Vše kromě Stefana pro ni přestalo existovat,cítila kolem sebe jeho paže, žár jeho rtů na svých.
O pár minut nebo pár století později se rozpojili, oba se chvěli. Ale jejich pohledy zůstaly zaklesnuté a Elena si všimla, že Stefanovi oči jsou příliš rozšířené i na zdejší zšeřelé poměry, okolo temných zorniček byl jen uzounký proužek zelené. Vypadal omámeně a jeho ústa- ta ústa! - byla opuchlá.
,,Myslím,'' řekl a slyšela, jak se ovládá, ,,že bychom měli být opatrní, když tohle děláme.''
Elena přikývla, sama byla také jako omámená. Ne na veřejnosti, pomyslela si. A ne, když dole čekají Bonnie a Meredith. A ne, když jsou úplně sami, pokud...
,,Tak mě jen tak drž.'' odpověděla.
Jak zvláštní, že po takovém výbuchu vášně se může v jeho náručí cítit tak bezpečně, tak pokojně. ,,Miluji tě,'' zašeptala do drsného vlněného svetru.
Ucítila, jak se zachvěl. ,,Eleno,'' řekl znovu a znělo to téměř zoufale.
Zvedla hlavu. ,,Co je na tom špatného? Co by na tom mohlo být špatně, Stefane? Copak ty mě nemiluješ?''
,,Já...,'' bezmocně na ni pohlédl - a uslyšeli zezdola slabě hlas paní Flowersové, jak volá:
,,Chlapče! Chlapče! Stefane!'' znělo to, jakoby tloukla na zábradlí botou.
Stefan si povzdychl. ,,Radši bych se měl jít podívat, co chce.'' S nečitelnou tváří jí vyklouzl.
Elena osaměla. Založila si paže na prsou a otřásla se. Je tu taková zima. Měl by si rozdělat oheň, pomyslela si a bezděky těkala očima po místnosti, až jí oči spočinuly na mahagonovém stolku., který zkoumala včera večer.
Ta truhlička.
Pohlédla k zavřeným dveřím. Kdyby se vrátil a přistihnul ji... Opravdu by neměla - ale už byla na cestě ke stolku.
Vzpomeň si na Modrovousovu ženu, pomyslela si. Umírala zvědavostí. Ale to už měla dlaň na kovovém víku. Srdce jí hlasitě bušilo, ale otevřela ho.
V zšeřelém světle se nejprve zdálo, že je úplně prázdně a Elena se nervózně zasmála. Co čekala? Milostné dopisy od Caroline? Zakrvácenou dýku?
Pak zahlédla tenký útržek hedvábí, poskládaný úhledně v růžku. Vytáhla ho a promnula mezi prsty. Byla to broskvová stužka, kterou ztratila druhý den školy.
Ach Stefane. V očích jí pálily slzy a v jejím nitru se vzedmula láska až přetékala. Tak dlouho už? Záleží ti na mě už tak dlouho? Ach Stefane, tolik tě miluji...,
A nezáleží na tom, jestli mi to dokážeš říct, pomyslela si. Přede dveřmi se ozval nějaký zvuk a ona rychle složila stuhu a vrátila ji do truhličky. Pak se obrátila ke dveřím a potlačovala slzy.
Nezáleží na tom, že to ještě nedokážeš vyslovit. Řeknu to za nás za oba. A jednou se to naučíš.
Hlášky ze 6. dílu
20. února 2013 v 22:22 | Rocky | HláškyDamon: Chci svůj prsten.
Stefan: Kde jsi?
Damon: U táboráku. Dal jsem si sváču.
Stefan: Přinesu ti ho, ale potřebuju na to čas.
Damon: Poslal jsi ho snad do Říma? Kde je?
Damon (na Vicki): Tobě se nechce umřít, co?
Damon: Kde jsi, Stefane? Jsem uvězněný v domě a začínám být dost netrpělivý a znuděný a to já nemám rád.
Damon (na Vicki): Nekrvácej mi na gauč. Prosím!
Damon (na Vicki): Pěkně jsem tě vycucnul, co?
Stefan: Chci ti něco ukázat.
Elena: Uprostřed ničeho?
Damon: Co tu tak stojíš? Tahle dívka očividně chce, aby ji někdo naháněl. Když to nebudeš ty, budu to já.
Vicki: A proč ty nemáš holku? Jsi prostě úplně v pohodě a strašnej kus.
Damon: Já vím.
Damon: Víš co ti pomůže?
Vicki: Co?
Damon: Smrt!
Vicki: Tančili jsme a pak...
Damon: ...pak jsem tě zabil.
Vicki: Cože?
Damon: Jsi mrtvá.
Vicki: Jsem mrtvá.
Damon: Jo, ale nebudeme z toho dělat vědu.
Damon (na Elenu): Ty se mě bojíš. Asi zkusím hádat: Stefan to konečně vyklopil.
Damon: Kde je Stefan?
Elena: Je venku a hledá Vicki.
Damon: Nedívej se na mě těma malýma soudícíma očkama.
Damon: Tip pro příště. Dávej pozor na to, koho si zveš domů.
Damon: Jestli tě někdo zabije, tak to budu já.
Stefan: Kde jsi?
Damon: U táboráku. Dal jsem si sváču.
Stefan: Přinesu ti ho, ale potřebuju na to čas.
Damon: Poslal jsi ho snad do Říma? Kde je?
Damon (na Vicki): Tobě se nechce umřít, co?
Damon: Kde jsi, Stefane? Jsem uvězněný v domě a začínám být dost netrpělivý a znuděný a to já nemám rád.
Damon (na Vicki): Nekrvácej mi na gauč. Prosím!
Damon (na Vicki): Pěkně jsem tě vycucnul, co?
Stefan: Chci ti něco ukázat.
Elena: Uprostřed ničeho?
Damon: Co tu tak stojíš? Tahle dívka očividně chce, aby ji někdo naháněl. Když to nebudeš ty, budu to já.
Vicki: A proč ty nemáš holku? Jsi prostě úplně v pohodě a strašnej kus.
Damon: Já vím.
Damon: Víš co ti pomůže?
Vicki: Co?
Damon: Smrt!
Vicki: Tančili jsme a pak...
Damon: ...pak jsem tě zabil.
Vicki: Cože?
Damon: Jsi mrtvá.
Vicki: Jsem mrtvá.
Damon: Jo, ale nebudeme z toho dělat vědu.
Damon (na Elenu): Ty se mě bojíš. Asi zkusím hádat: Stefan to konečně vyklopil.
Damon: Kde je Stefan?
Elena: Je venku a hledá Vicki.
Damon: Nedívej se na mě těma malýma soudícíma očkama.
Damon: Tip pro příště. Dávej pozor na to, koho si zveš domů.
Damon: Jestli tě někdo zabije, tak to budu já.
Probuzení-8.kapitola
20. února 2013 v 19:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍElena odcházela do koupelny omámená a omráčeně vděčná. Vyšla rozzlobená.
Nebyla si úplně jistá, jak k té proměně došlo. Ale když si omývala škrábance na obličeji a pažích, podrážděná, že tu není zrcadlo a že nechala svou kabelku v Tylerově kabrioletu, začala opět vnímat své pocity. A to, co pociťovala, byl vztek.
Do háje se Stefanem Salvatorem. Je chladný a plný sebekontroly i ve chvíli, kdy jí zachraňuje život. Do háje s jeho zdvořilostí, do háje s jeho galantností a do háje s hradbami, které se zdají tlustší a vyšší než předtím.
Vytáhla si zbylé sponky z vlasů a použila je k sepnutí předního dílu šatů. Pak si rozpuštěné vlasy rychle pročísla vyřezávaným kostěným hřebenem, který našla vedle umyvadla. Vyšla z koupelny s bradou vzhůru a ostrým pohledem.
Nevzal si sako na sebe. Stál u okna ve svém bílém svetru. Měl skloněnou hlavu a celý napjatý na ni čekal. Aniž zvedl hlavu, ukázal na kus tmavého sametu, který byl přehozený přes opěradlo židle.
,,Možná by se ti mohl hodit přes šaty.''
Byl to dlouhý plášť, hustý a měkký, s kapucí. Elena si položila těžkou látku kolem ramen. Ale ten dar ji neuchlácholil; všimla si, že Stefan se k ní nepřiblížil ani o krok, ani na ni během řeči nepohlédnul.
Záměrně vkročila do jeho osobního prostoru, přitáhla si plášť těsněji a dokonce i v tuto chvíli si uvědomovala příjemný pocit, jak ji látka obklopovala a záhyby za ní splývaly po podlaze. Došla až k němu a zkoumala pohledem těžký mahagonový toaletní stolek u okna.
Na něm ležela nebezpečně vypadající dýka se slonovinovou rukojetí a nádhernou achátovou pochvou zdobenou stříbrem. Také tam ležela zlatá koule s jakousi vyrytou stupnicí a několik drobných zlatých mincí.
Zvedla jednu minci, částečně proto, že ji zaujala, a částečně proto, že si uvědomovala, že ho podráždí, že na ty věci sahá. ,,Co to je?''
Okamžik trvalo, než odpověděl. Pak řekl:
,,Zlatý florin, to je florentinská mince.''
,,A tohle?''
,, To jsou německé kapesní hodinky. Pozdní patnácté století,'' vysvětlil ustrašeně. A pokračoval: ,,Eleno...''
Natáhla se po malé železné truhličce s víkem na pantech. ,,A tohle? Dá se to otevřít?''
,,Ne.'' Měl reflexi jako kočka; připlácl rukou víko a přidržel je zavřené. ,,To je soukromá věc,'' řekl se zjevným napětím v hlase.
Všimla si, že se jeho ruka dotýkala jen kovového víka truhličky, ale ne její kůže. Zvedla prsty a on se okamžitě odtáhnul.
Náhle už nedokázala svůj vztek udržet déle na uzdě. ,,Opatrně,'' štěkla na něj prudce, ,,nedotýkej se mě, abys náhodou nechytl nějakou nemoc.''
Odvrátil se k oknu.
A přesto, že sama odkráčela zpět doprostřed místnosti, cítila, že v okně sleduje její odraz. A náhle s jistotou věděla, jak mu musí připadat, se světlými vlasy spadajícími přes tmavou kápi a s bílou rukou svírající samet u hrdla. Zpustošená princezna přecházející ve své věži.
Zaklonila hlavu, aby si prohlédla padací dveře ve stropě a zřetelně uslyšela jemný nádech. Když se otočila zpět k němu, uvědomila si, že očima hltá její odhalené hrdlo; výraz v jeho očích ji mátl. Ale v příštím okamžiku mu rysy ztvrdly a opět postavil hradby.
,,Myslím,'' prohlásil, ,,že bych tě měl raději odvést domů.''
V tu chvíli ho chtěla ranit a donutit aby se cítil stejně ublíženě, jako ubližoval on jí.Ale také chtěla vědět pravdu. Byla unavená z téhle hry, unavená ze spřádání plánů a lstí a z toho,jak se snažila číst v jeho mysli. Se strachem , ale také s nesmírnou úlevou slyšela svůj hlas, jak vyslovuje to, nad čím tak dlouho uvažovala:
,,Proč mě nenávidíš?''
Zůstal na ni zírat. Na okamžik to vypadalo, že vůbec nebude schopen slova. Pak řekl: ,,Není pravda, že tě nenávidím.''
,,Ale ano,'' odvětila Elena. ,,Vím, že se ... že se nehodí to říkat, ale je mi to jedno. Vím, že bych ti měla být vděčná, žes mě dneska večer zachránil, ale to je mi taky jedno. Neprosila jsem se, abys mě zachraňoval. Netuším, proč jsi vlastně byl na hřbitově. A vůbec netuším, proč jsi mě zachraňoval, vzhledem k tomu, co ke mně cítíš.''
Zavrtěla hlavou,ale jeho hlas zněl měkce: ,,Není pravda, že tě nenávidím.''
,,Od samého začátku se mi vyhýbáš, jako kdybych ... kdybych byla malomocná. Zkoušela jsem se k tobě chovat přátelsky a tys mi to jen vmetl zpět do tváře. Takhle se chová gentleman, když ho někdo chce uvítat?''
Pokoušel se teď něco říci, ale ona nemilosrdně pokračovala. ,,Několikrát jsi mě veřejně urazil; ponižoval jsi mě ve škole. A ani teď bys se mnou nepromluvil kdyby to nebyla otázka života a smrti. Copak to je to jediné, co z tebe vyrazí slovo? To musí být někdo skoro zavražděn?
A dokonce i teď,''pokračovala hořce. ,,si nepřeješ,abych se k tobě přiblížila. Co to s tebou je, Stefane Salvatore, že musíš takhle žít? Že si kolem sebe musíš stavět hradby proti ostatním lidem, aby se držely pěkně daleko od tebe? Proč nemůžeš nikomu věřit? Co je to s tebou?
Nyní ztichnul, tvář odvrácenou. Zhluboka se nadechla, narovnala ramena a držela hlavu zpříma, ačkoli ji pálili oči. ,,A co je to se mnou,'' dodala tišeji, ,,že se na mě nemůžeš ani podívat,ale Caroline Forbesové dovolíš se přitisknout celým tělem? Mám alespoň právo to vědět. Už tě nikdy nebudu obtěžovat, už na tebe ani nepromluvím ve škole, ale než půjdu, chci vědět pravdu. Proč mě tolik nenávidíš, Stefane?
Pomalu se otočil a zvedl hlavu. Měl prázdný nevidomý pohled a v Eleně se něco pohnulo, když spatřila bolest v jeho tváři.
Jeho hlas ještě stále prozrazoval sebekontrolu, ale sotva se mu to dařilo.Viděla úsilí, které ho to stálo, aby se mu netřásl.
,,Ano,'' odpověděl. ,,Myslím, že máš právo to vědět, Eleno.'' Pak na ni pohlédl, podíval se jí přímo do očí a ona si pomyslela. Tak zlé to je? Co může být tak zlé? ,,Není pravda, že tě nenávidím,'' pokračoval a vyslovoval každé slovo důrazně a zřetelně. ,,A nikdy to nebyla pravda. Ale ty... mi někoho připomínáš.''
Eleně to vyrazilo dech. Čekala cokoli, ale tohle ne, ,,Připomínám ti někoho, koho znáš?''
,,Někoho, koho jsem znával,'' řekl tiše. ,,Ale,'' dodal pomalu, jako by tomu sám přicházel na kloub, ,,ve skutečnosti nejsi jako ona. Vypadala jako ty, ale byla křehká a útlá.Zranitelná. Zvenku i uvnitř.''
,,A to já nejsem.''
Vydal zvuk, který by snad mohl být smíchem, kdyby v něm bylo trochu humoru. ,,Ne, ty jsi bojovnice. Ty jsi...sama sebou.''
Elena na okamžik ztichla. Nedokázala již v sobě živit vztek, když viděla bolest na jeho tváři. ,,Byli jste si hodně blízcí?''
,,Ano.''
,,A co se stalo?''
Následovalo dlouhé ticho, tak dlouhé, že už si Elena začala myslet, že ji neodpoví. Ale nakonec promluvil; ,,Zemřela''
Elena roztřeseně vydechla. Poslední záchvěvy vzteku ji opustily. ,,To muselo hrozně bolet,''řekla jemně a myslela na bílý náhrobek Gilbertů mezi vousatou travou. ,,Je mi to moc líto.''
Neřekl nic. Jeho tvář se opět uzavřela a zdálo se, že vnitřním zrakem hledí na něco vzdáleného, něco strašného a srdcervoucího, co může vidět jen on. Ale v jeho výrazu nebyl jen žal. Skrze jeho hradby, skrze veškerou rozechvělou sebekontrolu dokázala rozpoznat zmučený pohled neúnosné viny a osamělosti. Pohled tak ztrhaný, pohled neúnosné viny a osamělosti. Pohled byl tak ztracený a ztrápený, že se k němu přikročila dříve, než si uvědomila, co vlastně dělá.
,,Stefane,'' zašeptala. Zdálo se, že ji neslyší; že je pohlcen ve svém vlastním světě utrpení.
Nedokázala si pomoci a položila mu ruku na paži. ,,Stefane, já vím, jako tohle bolí...''
,,To nemůžeš vědět,'' vybuchl a veškerou tichost jeho povahy smetl sálající hněv. Pohlédl na její ruku, jako by si právě uvědomil, že tam je, jako by zuřil nad její drzostí se ho dotknout. Zelené oči se mu rozšířily a ztemněly, když její ruku setřásl a švihnul paží, aby ji zabránil v dalších dotycích...
...a místo toho najednou držel její ruku ve své, prsty propletené s jejími, jako by to bylo jediné pouto, které ho drží při životě. Zmateně pohlédl na jejich spojené ruce. Pak pomalu přejel pohledem od propletených prstů k její tváři.
,,Eleno...,''zašeptal.
A pak to uviděla, ona muka prostupující jeho pohled, jako by už prostě nedokázal bojovat dál.Porážku, když se hradby konečně zhroutily a ona uviděla, co se skrývá za nimi.
A pak bezmocně sklonil hlavu k jejím rtům.
,,Počkej... zastav na chvíli,'' zarazila ji Bonnie. ,,Myslím, že jsem něco zahlédla.''
Mattův otřískaný Ford zpomalil a zamířil ke kraji silnice, kde keře a ostružníky tvořily hustý porost. Něco bílého tam prosvítalo a mířilo k nim.
,,Ach panebože,'' vydechla Meredith. ,,To je Vickie Benettová.''
Dívka klopýtala do světla reflektorů a zůstala vrávoravě stát. Matt prudce dupnul na brzdy. Světle hnědé vlasy měla zcuchané a zamotané a z tváře umazané špínou zíral skelný pohled. Měla na sobě jen tenkou bílou spodničku
,,Vem te ji do auta,'' řekla Matt. Meredith už otevírala dveře, a než auto zastavilo, vyskočila a běžela k omámené dívce.
,,Vickie, jsi v pořádku? Co se ti stalo?''
Vickie zasténala a stále hleděla rovně před sebe. Pak najednou zřejmě pochopila, že vidí Meredith, vrhla se k ní a zaťala jí nehty do paží.
,,Musíme honem pryč,'' zvolala divným drsným hlasem, jako by měla něco v ústech, a z očí jí čišela zoufalá naléhavost. ,,Všichni - a honem! Už se to blíží!''
,,Co se blíží? Vickie, kde je Elena?''
,,Pojďte pryč,hned...''
Meredith se rozhlédla po silnici a odvedla třesoucí se dívku do auta. ,,Vezmeme tě pryč,'' uklidňovala ji, ,,ale musíš nám říct, co se stalo. Bonnie, půjč mi svůj pléd. Je úplně zmrzlá,''
,,Je zraněná,'' řekl Matt příkře. ,,A je v šoku, nebo co. Otázka je, kde jsou ostatní,Vickie, byla Elena s tebou?''
Vickie vzlykal, zakryla si dlaněmi tvář a Meredith ji ovinula Bonniin zářivý růžový pléd kolem ramen. ,,Ne ..- Dick,'' vykoktala nejasně. Zdálo se, že mluvení ji bolí. ,,Byly jsme v kostele...bylo to strašné. Přišlo to ... jako mlha všude kolem. Temná mlha. A oči. Viděla jsem, jaké to mělo oči, plály z temnot. Spálily mě...''
,Blouzní,'' řekla Bonnie. ,,Nebo má hysterický záchvat, nebo něco takového.''
Matt promluvil pomalu a zřetelně. ,,Vickie, prosím tě řekni nám jenom jednu věc. Kde je Elena? Co se jí stalo?''
Já nevím.''Vickie zvedla uslzenou tvář k obloze. ,,Byly jsme s Dickem...sami. Byli jsme ...a pak to bylo všude kolem nás.Nemohla jsem utíkat.Elena řekla, že se hrobka otevřela.Možná to přišlo odtamtud, bylo to příšerné...''
,,Byli na hřbitově ve zřícenině kostela,'' pochopila Meredith. ,,A Elena byla s nimi. A podívejte se na tohle.'' Pod palubním světlem teď viděli hluboké čerstvé škrábance, které se táhly Vickie po hrdle až ke krajkovému živůtku spodničky.
,,Vypadá to jako stopy po zvířeti,''řekla Bonnie. ,,Trochu jako kočičí škrábance.''
,,To nebyla žádná kočka, co dostalo toho staříka pod mostem,'' prohlásil Matt. Byl bledý ve tváři a na čelisti se mu rýsovaly pevně zaťaté svaly. Meredith sledovala jeho pohled na silnici a pak zavrtěla hlavou.
,,Matte, musíme ji nejdřív zavést do města.Prostě musíme,''oslovila ho. ,,Poslouchej mě. Mám stejný strach o Elenu jako ty. Ale Vickie potřebuje doktora a my musíme zavolat policii. Nemáme na výběr, musíme zpátky.''
Matt ještě hodnou chvíli zíral před sebe na silnici a pak syčivě vydechnul.Prudce přibouchnul dveře, nastartoval a otočil vůz.Pohyboval se trhaně.
Celou cestu do města Vickie vzlykala něco o žhnoucích očích.
Elena ucítila, jak se Stefanovy rty dotkly jejích.
A...vše bylo najednou prosté. Všechny otázky zodpovězeny, všechny strachy utišeny, všechny pochyby zahnány. Nyní cítila nejen vášeň, ale i něhu a lásku tak silnou, že se uvnitř chvěla. Intenzita těchto citů by ji děsila, kdyby nebyla s ním- s ním se nedokázala bát ničeho.
Konečně došla domů.
Sem přece patří a konečně to místo našla. U Stefana má domov.
Jemně se odtáhla a cítila, jak se třese.
,,Ach Eleno,'' šeptal proti jejím rtům. ,,Nemůžeme...''
,,Už se stalo,'' zašeptala a přitáhla si ho opět k sobě.
Bylo to téměř jako by mohla slyšet jeho myšlenky a cítit jeho pocity. Rozkoš a touha jiskřily mezi nimi, spojovaly je, vábily blíž. A Elena v jeho nitru také vycítila pramen ještě hlubších emocí.Chtěl ji takto držet navždy, chránit ji ode všeho zlého. Toužil ji ochránit před každým zlem, které ji hrozilo. Chtěl sdílet svůj život s jejím.
Cítila jemný tlak jeho rtů na svých a stěží dokázala snést ten sladký pocit. Ano, pomyslela si. Pocity ji zaplavovaly jako vlny na klidném rybníce. Topila se v nich, v té radosti, kterou vnímala u Stefana i ve vlnách vlastní rozkoše, kterou mu odpovídala.Stefanova láska ji zalévala,prozařovala a prosvěcovala každé tmavé zákoutí její duše jako slunce. Třásla se rozkoší, láskou a touhou.
Pomalu se odtáhl, jako by se od ní nedokázal oddělit, a pohlédli jeden na druhého se zvědavou radostí.
Nemluvili. Nebylo třeba slov. Pohladil ji po vlasech dotykem tak lehkým, že ho sotva pocítila, jako by se bál, že se mu rozpadne v rukou. A již věděla, že to nebyla nenávist, co ho přimělo se jí tak dlouho vyhýbat. Ne, vůbec to nebyla nenávist.
Elena neměla potuchy, jaká doba uplynula, než pak potichu sešli po schodech penzionu. Kdykoli jindy by byla nadšená ze Stefanova elegantního černého auta, ale teď to sotva vnímala.Když jeli opuštěnými ulicemi, držel ji za ruku.
První čeho si všimla, když přijeli k jejich domu, byla svítící světla.
,,To je policie,''řekla, když s obtížemi našla hlas. Bylo zvláštní promluvit po tak dlouhé době ticha. ,,Na příjezdové cestě stojí Robertovo auto a támhle je Mattovo,'' všimla si. Pohlédla na Stefana a mír, kterého byla plná se náhle zdál křehký.
,,Zajímalo by mě, co se tady stalo. Tyler jim asi neřekl...?''
,,Ani Tyler by nebyl tak hloupý,'' odpověděl Stefan.
Zaparkovali za jedním z policejních aut a Elena neochotně vyprostila svou ruku z jeho. Přála si celým srdcem, aby prostě mohli se Stefanem zůstat sami,aby již nikdy nemuseli čelit světu.
Ale nebylo vyhnutí.Vyšli po cestičce k otevřeným dveřím.Uvnitř plála všechna světla.
Když vešli, měla Elena dojem,že se k ní obrátily tucty tváří.Náhle si uvědomila, jak musí vypadat, když tu stojí ve dveřích v černém sametovém plášti se Stefanem po boku. Pak teta Judith vykřikla a objala ji, třásla s ní a objímala ji, všechno najednou.
,,Eleno!Díky bohu,že se ti nic nestalo! Ale kdes byla? A proč jsi nezavolala? Uvědomuješ si, co jsme kvůli tobě vytrpěli?''
Elena se zmateně rozhlížela po pokoji. Nerozuměla vůbec ničemu.
,,Hlavně jsme rádi, že jsi zpátky,'' řekl Robert.
,,Byla jsem v penzionu se Stefanem,'' řekla pomalu.
,,Teto Judith, to je Stefan Salvatore, má tam pronajatý pokoj a přivezl mě domů.''
,,Děkuji ti'' řekla teta Judith Stefanovi přes Elenino rameno. Pak se odtáhla, aby pohlédla na Elenu a řekla: ,,Ale tvoje vlasy, a šaty - co se ti stalo?''
,,Ty to nevíš?Tak on vám to Tyler neřekl. Ale proč tu teda je policie?'' Elena se instinktivně uchýlila ke Stefanovi a ucítila, jak i on přistoupil k ní, aby ji chránil.
,,Jsou tady, protože Vickie Bennetovou dnes v noci někdo přepadnul na hřbitově,'' řekl Matt. Stáli s Bonnie a Meredith za tetou Judith a Robertem s pocitem úlevy ve tváři, poněkud nesví a velmi unavení. ,,Našli jsme ji zhruba před dvěma nebo třema hodinami a od té doby jsme tě hledali.''
,,Přepadená?'' ohromeně vydechla Elena. ,,Ale kdo ji přepadl?''
,,To nikdo neví,'' odpověděla Meredith.
,,No, možná to není nic tak vážného,'' řekl Robert uklidňujícím hlase. ,,Doktor říká, že byla hrozně vyděšená a že pila. Celá ta věc se mohla odehrát jen v její představivosti.''
,,Ty škrábance nebyly vymyšlené,'' upozornil Matt zdvořile a tvrdohlavě.
,,Jaké škrábance? O čem to tu mluvíte?'' dožadovala se Elena vysvětlení a hleděla z jednoho na druhého.
,,Já ti to povím,''ujala se slova Meredith a stručně jí převyprávěla jak našli Vickie.,,Pořád opakovala, že neví kde jsi a že byli s Dickem sami, když se to stalo.A když jsme ji dovezli zpátky se, doktor prohlásil, že nenašel nic průkazného. Nebyla skutečně zraněná s výjimkou těch škrábanců a ty mohla způsobit kočka.''
,,Žádné jiné stopy na ni nenašel?'' zeptal se Stefan ostře. Promluvil poprvé od chvíle, kdy vešli do domu a Elena na něj pohlédla, překvapená jeho tonem.
,,Ne'' odpověděla Meredith. ,,Samozřejmě, že kočka z ní nemohla strhat oblečení - ale to mohl udělat Dick.
Jo, a někdo ji kousnul do jazyka.''
,,Cože?'' divila se Elena.
,,A hodně ošklivě, muselo to hodně krvácet a ještě teď ji bolí mluvit.''
Stefan vedle Eleny strnul. ,,A jak ona sama vysvětluje, co se stalo?''
,,Byla hysterická,'' odpověděl Matt. ,,Skutečný hysterický záchvat; nedávalo to žádný smysl. Blábolila něco o očích a temné mlze a že nebyla schopná utéct - právě proto si doktor myslí, že to byl nějaký druh halucinace. Ale z toho, co jsme schopní se domyslet, byli někdy kolem půlnoci s Dickem ve zříceném kostele u hřbitova a něco tam vlezlo a napadlo ji.''
Bonnie dodala: Na Dicka to nezaútočilo, takže to vykazuje alespoň nějaký vkus. Policie ho našla v mdlobách na podlaze kostela a nepamatuje si vůbec nic.''
Ale Elena sotva slyšela poslední slova. Se Stefanem bylo něco strašně v nepořádku. Nedokázala říct, jak to ví, ale prostě to věděla.Když Matt domluvil, celý ztuhnul a nyní, ačkoli se ani nepohnul, měla pocit, jako by mezi nimi ležela nesmírná vzdálenost, jako by se nacházeli na opačných stranách pukající a praskající ledové kry.
Po chvíli řekl velice ovládaným hlasem, který slyšela, když předtím byli v jeho pokoji. ,,V kostele, Matte?''
,,Ano, v tom zříceném kostele,'' potvrdil Matt.
,,A jsi si jistý, že byla půlnoc?''
,,Nedokázala to říct přesně, ale muselo to být kolem půlnoci. Našli jsme ji nedlouho po půlnici. Proč?''
Stefan neodpověděl.Elena cítila, jak se propast mezi nimi prohlubuje. ,,Stefane,'' zašeptala. A pak řekla nahlas zoufale: ,,Stefane, o co jde?''
Zavrtěl hlavou. Nevytěsňuj mě zas, úpěnlivě prosila v myšlenkách, ale ani na ni nepohlédnul. ,,Přežije to?'' zeptal se příkře.
,,Doktor říká, že jí nic vážného není,'' odpověděl Matt.
,,Nikoho ani nenapadlo, že by mohla umřít.''
Stefan stroze přikývnul;pak se obrátil k Eleně. ,,Musím už jít,'' řekl. ,,Ted už jsi v bezpečí.''
Když se otočil k odchodu, chytila ho za ruku: ,,Samozřejmě, že jsem v bezpečí,''potvrdila. ,,Díky tobě.''
,,Ano,'' odvětil. Ale v jeho očích nerozpoznala žádnou reakci. Byly bez výrazu a uzavřené.
,,Zavolej mi zítra,'' stiskem ruky se pokusila navzdory vzhlédnout. A pak konečně opětoval stisk jejích prstů.
,,Ano, Eleno,'' zašeptal a jeho oči se ponořily do jejích. A v příštím okamžiku byl pryč.
Zhluboka se nadechla a otočila se k zaplněnému pokoji. Teta Judith stále postávala u ní a hleděla na to, co bylo pod pláštěm vidět z Eleniných šatů.
,,Eleno,'' oslovila ji opět. ,,Tak co se stalo?'' A očima zaletěla ke dveřím, kterými právě odešel Stefan.
Poněkud hysterický smích se jí vydral z hrdla. ,,To neudělal Stefan, Stefan mě zachránil,''prohlásila. Cítila, jak jí ztvrdly rysy a pohlédla na policistu za tetou Judith.
,,To Tyler, Tyler Smallwood...''
Probuzení-7.kapitola
20. února 2013 v 15:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍBonniebyla na parketu, měla zavřené oči a nechala se prostupovat hudbou. Když pak na chvíli otevřela oči, Meredith ji dávala ze strany znamení. Bonnie vzpurně vystrčila bradu, ale Meredith kynula stále naléhavěji, takže nakonec pohlédla na Raymonda a poslechla. Raymond šel s ní.
Za Meredith stáli Matt s Edem. Matt se mračil. Ed byl zjevně nesvůj.
,,Elena právě odjela,'' oznámila Meredith.
,,Jsme svobodná země,'' opáčila Bonnie.
,,Odjela s Tylerem Smallwoodem,'' odsekla Meredith.,,Matte, určitě jsi nezaslechnul, kam se chystají?''
Matt zavrtěl hlavou. ,,Řekl bych, že si zaslouží cokoli, co se jí stane.Ale svým způsobem je to i moje vina,'' dodal sklíčeně. ,,Myslím že bychom měli jet za ní.''
,,Odejít z plesu?'' vyjevila se Bonnie. Pohlédla na Meredith, která bezhlasně naznačila slíbilas to. ,,To snad není pravda,'' mrmlala naštvaně.
,,Nevím, jak ji najdeme,'' řekla Meredith, ,,ale musíme to zkusit.'' A pak dodala váhavým hlasem. ,,Bonnie, ty náhodou netušíš, kde by mohla být?''
,,Já? Jasně že ne; celou dobu jsme tancovali.O tancování už jsi snad slyšela, ne? Proč bys jinak chodila na ples.''
,,Ty a Ray zůstaňte tady,'' řekl Matt Edovi. ,,Kdyby se snad vrátila, řekněte jí, že ji venku hledáme.''
,,Jestli máme jít, měli bychom vyrazit radši hned,''prohlásila Bonnie nepřívětivě.Otočila se a v tom momentu vrazila do černého saka.
,,Promiň,'' štěkla.Pak vzhlédla a uviděla Stefana Salvatora. Neřekl nic, když se Meredith s Mattem vydali ke dveřím a nechali nešťastně se tvářícího Raymonda a Eda na místě.
Hvězdy na jasné obloze vypadaly vzdálené a ledově jasné.Stejně se cítila i Elena. Část jejího já se smála a překřikovala vítr s Dickem,Vickie a Tylerem, ale jiná část tomu všemu jen z dálky přihlížela.
Tyler zaparkoval v polovině kopce, který vedl ke zřícenému kostelu a nechal rozsvícená světla,aby viděli na cestu nahoru.Ačkoli za nimi jelo ještě několik aut, když vyráželi ze školy, zdálo se, že oni jediní dojeli až ke hřbitovu.
Tyler otevřel kufr a vyndal z něj balení šesti piv. ,,Alespoň nám víc zbude.'' Nabídl jedno Eleně, která zavrtěla hlavou a pokoušela se ignorovat zlý pocit v žaludku. Měla pocit, že by tu vůbec neměla být- ale za žádnou cenu by to teď nepřiznala.
Vyšplhali po dlážděné cestě, děvčata klopýtala na svých vysokých podpatcích a opírala se o kluky.Když se dostali nahoru, Elena zalapala po dechu a Vickie trochu vykřikla.
Něco velkého a rudého se vznášelo těsně nad horizontem.Eleně chvíli trvalo, než si uvědomila, že to je měsíc.Vypadal veliký a neskutečný jako rekvizita ze sci-fi filmu; svou barvou mdle zaléval krajinu nepřirozeným světlem.
,,Jako velká shnilá dýně,'' prohlásil Tyler a hodil proti němu kámen. Elena se donutila se na něj zářivě usmát.
,,Proč nejdeme dovnitř?'' navrhla Vickie a ukázala bílou rukou k prázdné díře, kde býval vchod do kostela.
Většina střechy se zřítila dovnitř, ale zvonice byla ještě nedotčená, jejíž věž se tyčila vysoko nad nimi.Tři stěny ještě stály, čtvrtá se zachovala jen do výše kolen. Všude byly hromady suti.
Eleně přejel po tváři paprsek světla. Když se polekaně otočila, zjistila, že Tyler má zapalovač. Zašklebil se, až mu byly vidět silné bílé zuby, a řekl: ,,Kdo mi přidrží oheň?''
Elena se smála nejhlasitěji, aby zakryla svou nejistotu. Vzala si zapalovač a osvítila si jím hrobku v postraní části kostela.Nepodobala se žádné jiné hrobce na hřbitově, i když její otec tvrdil, že podobné viděl v Anglii. Vypadala jako veliká kamenná krabice a byla dost velká, aby se do ní vešli dva lidé. Na víku spočívaly dvě ležící mramorové sochy.
,,Thomas Keeping Fell a Honoria Fellová,'' představil je Tyler se slavnostním gestem. ,,Starej Thomas údajně založil Fell's Church. Ale ve skutečnosti u toho byli i Smallwoodové. Můj pradědeček žil v údolí Drowing Creek...''
...dokud ho vlci nesežrali,'' doplnil Dick a zaklonil hlavu, aby napodobil vlčí vytí. Pak si krknul. Vickie se zahihňala. Tylerovi po hezké tváři přeběhlo podráždění, ale přiměl se k úsměvu.
,,Thomas a Honoria vypadají poněkud pobledle,'' řekla Vickie a pořád se hihnala. ,,Myslím, že by nepohrdli trochou barvy.'' Vytáhla z kabelky rtěnku a začala malovat bílá mramorová ústa ženiny sochy jasnou červení.Elena pocítila další vlnu nepříjemných pocitů.Jako dítě vždycky měla posvátnou úctu před onou bílou ženou a důstojným mužem, kteří tu leželi se zavřenýma očima a rukama složenýma na hrudi. A poté, co její rodiče zemřeli si představovala, že spolu na hřbitově leží také tak mírně vedle sebe.Ale držela zapalovač, zatímco druhá dívka malovala rtěnkou ještě knír a šaškovský nos Thomasi Fellovi.
Tyler je pozoroval. ,,Hej, jsou tak vyparádění a přitom nemají kam jít.'' opřel se rukama o víko a pokoušel se ho odsunout stranou. ,,Dicku, co kdybychom jim dopřáli večer ve městě, co říkáš? Možná přímo v centru města.''
Ne, pomyslela si Elena zděšeně, když se Dick rozlechtal a Vickie zaskřehotala smíchy.Ale Dick už stál vedle Tylera a chystal se zabrat, dlaně položené na kamenném víku.
,,Na tři,'' určil Tyler a počítal: ,,Ráz,dva,tři.''
Elena upírala oči na příšerný klaunský obličej Thomase Fella, kluci napínali síly a supěli, svaly se jim pod látkou napínaly. Nedokázali víkem pohnout ani o piď.
,,Ta pitomá věc tam musí být nějak připevněná,'' prohlásil vztekle Tyler a odvrátil se.
Eleně se roztřásla kolena úlevou. Ve snaze vypadat přirozeně se opřela o kamenné víko - a v tu chvíli se to stalo.
Uslyšela zaskřípání kamene a ucítila, že se víko pod její levou rukou najednou pohnulo.Ujíždělo jí a ona ztrácela rovnováhu.Zapalovač jí vyletěl z ruky a ona křičela a křičela a pokoušela se udržet na nohou.Najednou padala do otevřené hrobky a ledový vítr vířil všude kolem ní. Výkřiky jí zněly v uších.
A pak najednou byla venku a měsíc svítil tak jasně, že viděla na ostatní. Tyler ji držel. Začala se divoce rozhlížet.
,,Zbláznila ses?Co se stalo?'' Tyler s ní třásl.
,,Pohnulo se to! To víko se pohnulo! Posunulo se a hrobka se otevřela a ... já nevím... skoro jsem tam spadla.Byla tam zima...''
Kluci se rozesmáli. ,,To ubohé děvče je fakt nervózní,'' řekl Tyler. ,,Pojď, Dickie, zkontrolujeme to.''
,,Tylere, ne...''
Ale už byli uvnitř.Vickie postávala ve vchodu a sledovala je.Elena se třásla. Pak se Tyler vynořil ze dveří.
,,Tak se podívej sama,'' řekl, když váhavě vstoupila zpět dovnitř. Našel zapalovač a držel ho nad mramorovou truhlou Thomase Fella. ,,Pořád drží - jak štěnice v kožichu. Vidíš?''
Elena zírala na dokonale zarovnanou hranu víka a hrobky. ,,Ale pohnulo se to, skoro jsem tam spadla...''
,,Jasně, ať je po tvém kotě.'' Tyler ji objal a přitisknul k sobě. Pohlédla na Dicka a Vickie, kteří byli ve zhruba stejné pozici, až na to, že Vickie se zavřenýma očima vypadala, jako by si to užívala. Tyler třel svou bradou její vlasy.
,,Raději bych se teď vrátila na ples,'' řekla suše.
Tření ustalo, Tyler si povzdychnul a řekl: ,,Jasně, kotě.'' Pohlédl na Dicka a Vickie. ,,My tu ještě chvíli zůstaneme.'' Vickie se chichotala, oči měla stále zavřené.
,,Tak jo.'' Elena byla zvědavá, jak se pak dostanou zpátky, ale dovolila Tylerovi, aby ji odvedl ven. Ale venku se zarazil.
,,Nemůžu tě nechat odejít, doku se alespoň nepodíváš na náhrobek mého dědečka,'' prohlásil. ,,No tak, Eleno,'' zarazil její protesty. ,,Nemůžeš přece ranit moje city. Musíš to vidět, je to rodinná pýcha a radost.''
Elena se přinutila usmát, ačkoliv měla v žaludku ledový pocit. Možná pokud se jí povede ho dobře naladit, nechá ji odsud odejít. ,,Tak jo,'' souhlasila a vyrazila ke hřbitovu. ,,To je v pořádku, vážně, není to daleko od cesty. Podívej se támhle, vidíš?'' Ukazoval na cosi, co v měsíčním světle zářilo.
Elena zalapala po dechu a všechno se v ní sevřelo.
Vypadalo to, jako by tam stála nějaká postava, obr s kulatou plešatou hlavou. A vůbec se jí to nelíbilo, že tu musí být, mezi zvětralými a naklánějícími se kusy žuly, mezi kameny z dávno minulých dob. Jasný měsíční svit vrhal podivné stíny a všude kolem byla zákoutí plná neproniknutelné tmy.
,,To je jenom koule na vrcholku, toho se nemusíš bát,'' řekl Tyler a táhnul ji s sebou z cesty nahoru ke světlem zalitému náhrobku. Byl vyroben z rudého mramoru a ta veliká koule, která ho korunovala, jí připomněla obrovský měsíc nad horizontem. Nyní je ten samý měsíc zaléval svým svitem, bílým jako ruce Thomase Fella. Elena nedokázala skrýt jak se třese.
,,Ubohé koťátko, tobě je zima. Musíme tě zahřát,'' prohlásil Tyler. Elena se pokusila ho odstrčit; ale byl příliš silný, ovinul ji pažemi a tisknul k sobě.
,,Tylere, já už chci jít; chci jít hned teď...''
,,Jasně, kotě, půjdeme,'' ujistil ji. ,,Ale nejdřív tě musíme zahřát. Bože, ty jsi studená.''
,,Tylere přestaň,'' prohlásila. Jeho objetí bylo otravné, omezující, ale teď si šokovaně uvědomila, že jeho ruce jí šátrají po těle a hledají nahou kůži.
Elena v životě nebyla v takové situaci, daleko od jakékoli pomoci. Zamířila mu svým špičatým podpatkem na nárt, ale vyhnul se jí. ,,Tylere, okamžitě dej ty pracky pryč.''
,,No tak, Eleno, nebuď taková, já tě jenom chci celou zahřát...''
,,Tylere, nech mě bejt,'' vykuckala ze sebe. Pokusila se mu vykroutit. Tyler klopítnul, opřel se o ni celou vahou a srazil ji do změti břečtanu a travin zemi. Elena zoufale volala: ,,Zabiju tě Tylere, myslím to vážně. Dej mi pokoj.''
Tyler se pokusil odvalit, najednou se chechtal, údy těžké a nekoordinované a téměř k nepotřebě. ,,Ale no tak, Eleno, nebuď blázen.Prostě jsem tě chtěl jenom zahříval. Elena Sněžná Královna se rozehřívá ... už je ti tepleji, že jo?''
Pak Elena ucítila jeho horká a vlhká ústa na svém obličeji. Stále ještě byla přišpendlená pod ním a jeho vlhké polibky směřovaly k jejímu hrdlu. Uslyšela, jak se trhá látka.
,,Ups,'' zamumlal Tyler, ,,to mě mrzí.''
Elena otočila hlavu a její ústa našla Tylerovu ruku neobratně hladící její tvář. Zakousla se do ní, zanořila zuby do masité části dlaně. A kousla pořádně, až ochutnala krev, uslyšela, jak Tyler zavyl bolestí .Ruka ucukla.
,,Hej,řekl jsem že mě to mrzí!'' pohlédl ukřivděně na svou chromou dlaň. Pak mu tvář potemněla, a zatímco se stále díval na svou ruku, sevřel ji v pěst.
Tak už je to tady,pomyslela si Elena s ledovým klidem. Buďto mě omráčí, nebo zabije. Připravila se na úder.
Stefan odolal nutkání vydat se na hřbitov; všechno v něm křičelo, aby tam nechodil. Naposledy tam šel v tu noc, kdy zemřel onen stařík.
Při té vzpomínce ho opět zaplavila hrůza. Přísahal by, že toho muže pod mostem nevypil úplně, že si nevzal tolik krve, aby mu to ublížilo. Ale všechno z té noci poté, co došlo k výronu Sil, bylo neuspořádané a zmetené.Pokud k výronu Sil vůbec došlo. Možná to byla pouze jeho vlastní představivost, nebo dokonce jeho vlastní dílo. Když se potřeba vymkne kontrole, dochází k podivným věcem.
Zavřel oči. Když slyšel, že starý muž byl hospitalizován a blízko smrti, jeho zděšení bylo nepopsatelné. Jak se vůbec mohl natolik utrhnout ze řetězu? Vždyť ho téměř zabil, a to nezabíjel od doby...
Nedovolí si na to myslet.
Nyní stál před branou hřbitova v půlnočních temnotách a nic si nepřál více, než se otočit a utéct. Vrátit se zpátky na ples, kde nechal Caroline, to pružné bronzové stvoření, které před ním bylo naprosto v bezpečí, protože pro něj nic neznamenalo.
Ale nemohl se vrátit, protože na hřbitově byla Elena. Cítil ji a cítil její rostoucí tíseň. Elena byla na hřbitově a měla potíže- a on ji musí najít.
Byl v půli cesty do kopce, když se mu zamotala hlava. Zavrávoral a bojoval o každý krok směrem ke kostelu, protože to byla jediná věc, na kterou dokázal zaostřil.Šedá mlha se mu přelévala v hlavě a on jen s nejvyšším úsilím zůstával v pohybu. Slabost, cítil se tak slabý. A bezmocný proti tomuto druku závrati.
Musí... se dostat za Elenou. Ale je tak slabý. Nesmí být...slabý... pokud má Eleně pomoci.Musí...
Dveře kostela se před ním rozevřely.Elena se přes Tylerovo levé rameno dívala na měsíc.Je kuriózní, že to bude poslední věc, kterou na světě uvidí, pomyslela si.Výkřik se jí zadrhnul v krku, zadušen strachem.
A pak něco Tylera zvedlo a mrštilo jím o náhrobek jeho děda.
Alespoň takhle to připadalo Eleně. Odvalila se ke straně a lapala po dechu. Jednou rukou si přidržovala roztržené šaty a druhou šátrala po zbrani.
Žádnou nepotřebovala. Něco se ve tmě pohnulo a ona zahlédla osobu , která od ní Tylera odtrhla. Stefan Salvatore. Ale byl to Stefan, kterého nikdy předtím neviděla; ten jemně řezaný obličej byl pobledlý hněvem a v zelených očích mu plálo vražedné světlo. Aniž by se pohnul, vyzařoval Stefan takový hněv a hrozbu, že Elena z něho dostala ještě větší strach, než měla z Tylera.
,, Když jsem tě poprvé potkal, hned jsem poznal, že se v životě nenaučíš způsobům,''prohlásil Stefan. Měl jemný chladivý hlas, ze kterého Elena dostávala podivnou závrat. Nedokázala od něj odtrhnout oči, když přešel k Tylerovi, který omráčeně potřásal hlavou a začínal se zvedat. Stefan se pohyboval jako tanečník, každý pohyb lehce provedený a dokonale pod kontrolou.
,,Ale neměl jsem ani ponětí, že tvůj charakter je stejně zanedbaný.''
Udeřil Tylera. Ten vztáhnul jednu svalnatou ruku a Stefan ho téměř nedbale udeřil do pravé tváře dřív než se ho ruka stihnul dotknout. Tyler se vyškrábal na nohy, stát a ztěžka dýchal, v očích se mu blýskalo bělmo. Elena zahlédla, jak mu z nosu vytéká krev. Pak zaútočil.
,,Gentleman svou společnost nikomu nevnucuje,'' řekl Stefan a srazil ho k zemi. Tyler se opět svalil, tentokrát tváří dolů do trávy a šípků.Tentokrát vstával pomaleji, krev mu tekla z obou nosních dírek i z úst.Když se znovu vrhnul na Stefana, funěl jako poděšený kůň.
Stefan popadl Tylera vepředu za bundu a intenzitu vražedného útoku převedl do piruety. Dvakrát Tylerem drsně zatřásl, zatímco bílé pěsti máchaly kolem něj neschopny zasáhnout cíl. Pak Tylera pustil.
,,A neuráží ženy,'' dodal. Tylerův obličej byl zkroucený, oči se mu obracely v sloup, ale ještě se natáhnul Stefanovi po noze.Stefan ho vytáhl opět na nohy a znovu jím zatřásl. Tyler zvadnul jako hadrová panenka a oči se mu obrátily v sloup. Stefan pokračoval ve své řeči, držel těžké tělo zpříma a zdůrazňoval každé slovo tvrdým zatřesením. ,,A především, ji nikdy neubližuje...''
,,Stefane!'' vykřikla Elena. Tylerova hlava se s každým zatřesením převalovala sem a tam. Děsilo ji, co viděla; děsilo ji, co by mohl Stefan udělat. A ze všeho nejvíc ji děsil Stefanův hlas, ten studený hlas, který zněl jako řinčení kordů - krásný, smrtící a naprosto nemilosrdný. ,,Stefane, přestaň.''
S trhnutím k ní vzhlédnul, leknul se, jako by úplně zapomněl na její přítomnost. Na okamžik na ni hleděl, jako by ji nepoznával, oči černé v měsíčním svitu.Připomněl jí nějakého predátora, dravého ptáka nebo elegantní šelmu neschopnou lidských emocí.Pak se mu ve tváři objevilo pochopení a část temnot se mu z očí vytratila.
Pohlédl dolů na Tylerovu bimbající hlavu a pak ho jemně opřel o náhrobek z červeného mramoru.Podlomila se mu kolena a svezl se po náhrobku, ale k Elenině úlevě otevřel oči- tedy alespon to levé.Pravé oteklo tak, že zbyla jen úzká škvírka.
,,Bude v pořádku,'' prohlásil Stefan prázdně.
Když strach ustoupil, Elena se sama cítila prázdná.Šok, pomyslela si Elena. Jsem v šoku. Asi každou chvíli začnu hystericky křičet.
,,Je tu někdo , kdo tě vezme domů?'' zeptal se Stefan stále tím ledově mrtvým hlasem.
Elena pomyslela na Dicka a Vickie, kteří teď dělají bůhvíco vedle sochy Thomase Fella. ,,Ne,''odpověděla. Mysl jí začínala opět fungovat a vnímat věci kolem sebe. Fialové šaty měla vepředu celé roztržené odshora až dolů; byly úplně zničené.Automaticky je stáhla k sobě, aby zakryla spodničku.
,,Já tě odvezu,'' řekl Stefan.
Navzdory své otupělosti Elena pocítila bodnutí strachu. Pohlédla na něj, podivně elegantní postavu mezi náhrobky, s obličejem bledým v měsíčním svitu.Nikdy jí ještě nepřipadal tak...tak krásný, ale ta krása byla téměř nepozemská. Nejen cizí, ale nelidská, protože žádný člověk by nemohl vyzařovat takovou auru moci a odtažitosti.
,,Děkuji ti, to by bylo od tebe opravdu milé,'' řekla pomalu. Nedalo se dělat nic jiného.
Nechali Tylera osudu, bolestně se snažil vyškrábat na nohy a podpíral se přitom o náhrobek svého předka. Elena pocítila delší úlek, když se vydrápali na stezku a Stefan se obrátil směrem k Wickery Bridge.
,,Nechal jsem to auto u penzionu,'' vysvětlil. ,,Tohle je nejrychlejší cesta, jak se dostat zpátky,''
,,Tys přišel tudy?''
,,Ne, nepřišel jsem přes most.Ale bude to bezpečné, neboj.''
Elena mu věřila.Bledý a tichý kráčel vedle ní,aniž se jí dotknul, kromě okamžiku, kdy si sundal sako a položil jí je přes nahá ramena.Pociťovala podivnou jistotu, že by zabil cokoliv, co by se jí pokusilo ublížit.
Wickery Bridge se koupal v bílém měsíčním svitu a pod ním vířily ledové vody přes věkovité kameny.Celý svět byl nehybný, krásný a chladný, když prošli řadou dubů k úzké polní cestě.
Míjeli ohrazené pastviny a do tmy ponořená pole, dokud nedošli k dlouhé klikaté silnici. Před nimi se tyčila veliká budova penzionu z rezavých cihel, lemovaná prastarými cedry a javory. Všechna okna kromě jednoho byla temná.
Stefan odemknul jedny z vchodových a vešli do malé předsíně, odkud vedla řada schodů. Zábradlí bylo stejně jako dveře ze světlého přírodního dubu, tak naleštěného, že se zdálo, že září.
Vyšli po slabě osvětlených schodech do druhého patra. K Elenině překvapení ji Stefan zavedl do jednoho z pokojů a otevřel dveře, které vypadaly jako od šatníku.Za nimi se objevilo další schodiště, velmi úzké a příkré.
Jak podivné místo, pomyslela si. Tyhle tajemné schody ukryté v hlouby domu, kam neproniknou žádné zvuky zevnějšku. Vylezla až na vrchol schodiště a vešla do veliké místnosti, která tvořila celé třetí podlaží domu.
Byla téměř stejně slabě osvětlená jako schody, ale Elena rozeznávala letitou dřevěnou podlahu a přiznané trámy na šikmém stropě. Na všech stranách se vypínala vysoká okna a mezi několika kusy masivního nábytku bylo rozestavěno mnoho truhel.
Uvědomila si, že ji Stefan pozoruje. ,,Není tu někde koupelna, kde bych mohla...?'' Pokývnul ke dveřím. Sundala si jeho sako, podala mu je, aniž na něj pohlédla, a vešla dovnitř.
Hlášky z 5. dílu
20. února 2013 v 12:00 | Rocky | HláškyVicki: Asi máš průšvih.
Jeremy: Co jsi provedla?
Vicki: Elena mě viděla.
Jeremy: Jsem delikvent, který bere drogy. Holka v posteli se nepovažuje za průšvih.
Elena: Naposledy mi před třemi dny nechal takovou nic neříkající zprávu: "Ahoj, Eleno,...musím něco zařídit. Vysvětlím ti to za pár dní."
Bonnie: Ahoj, já už musím jít. Musím...někde být.
Damon: Asi tě nepřemluvím, abys mi přinesl králíka nebo něco podobného? V téhle chvíli bych se i snížil ke Stefanově dietě.
Zach: Že jsi mi dovolil vůbec žít.
Damon: Někdo musí posekat trávník.
Matt: Jako co? Že je masový vrah a v kufru auta schovává klaunský převlek?
Jeremy: Jsi v pohodě?
Elena: Je tu Vicki?
Jeremy: Neodpovídej mi na otázku otázkou...Možná.
Elena: Myslím, že moje paranoia se vyvinula v pěkné halucinance.
Caroline: Tahle akce se jmenuje "Sexy umývači", abys věděl.
Stefan: Dostal jsem právě teď vyhubováno?
Elena: Promiň, ale myslím, že si to budeš muset sundat.
Stefan: Ty první.
Elena (nemůže si přetáhnout mikinu přes hlavu): Uh, promiň, to není ani..trochu sexy.
Jenna: Ale stejnak budeš natáčet ty holky v bikinách, že?
Logan: 53% Američanů sleduje zprávy s vypnutým zvukem.
Jared (na Vicki, když přijde na hřbitov s Jeremym): Děláš chůvu, Donnovenová?
Logan (na Elenu): Myslím, že jsme se jednou potkali, když ti bylo 9.
Jenna: Natolik jsi byl citově vyspělý, když jsme spolu chodili.
Jeremy: Zhulil jsem se na hřbitově.
Vicki: Jim to nevadí, jsou mrtví.
Liz: Jde o nějakého kluka?
Caroline: Mami, když si budu chtít promluvit o klucích, zavolám tátovi. Ten aspoň s jedním chodí.
Jeremy: Co jsi provedla?
Vicki: Elena mě viděla.
Jeremy: Jsem delikvent, který bere drogy. Holka v posteli se nepovažuje za průšvih.
Elena: Naposledy mi před třemi dny nechal takovou nic neříkající zprávu: "Ahoj, Eleno,...musím něco zařídit. Vysvětlím ti to za pár dní."
Bonnie: Ahoj, já už musím jít. Musím...někde být.
Damon: Asi tě nepřemluvím, abys mi přinesl králíka nebo něco podobného? V téhle chvíli bych se i snížil ke Stefanově dietě.
Zach: Že jsi mi dovolil vůbec žít.
Damon: Někdo musí posekat trávník.
Matt: Jako co? Že je masový vrah a v kufru auta schovává klaunský převlek?
Jeremy: Jsi v pohodě?
Elena: Je tu Vicki?
Jeremy: Neodpovídej mi na otázku otázkou...Možná.
Elena: Myslím, že moje paranoia se vyvinula v pěkné halucinance.
Caroline: Tahle akce se jmenuje "Sexy umývači", abys věděl.
Stefan: Dostal jsem právě teď vyhubováno?
Elena: Promiň, ale myslím, že si to budeš muset sundat.
Stefan: Ty první.
Elena (nemůže si přetáhnout mikinu přes hlavu): Uh, promiň, to není ani..trochu sexy.
Jenna: Ale stejnak budeš natáčet ty holky v bikinách, že?
Logan: 53% Američanů sleduje zprávy s vypnutým zvukem.
Jared (na Vicki, když přijde na hřbitov s Jeremym): Děláš chůvu, Donnovenová?
Logan (na Elenu): Myslím, že jsme se jednou potkali, když ti bylo 9.
Jenna: Natolik jsi byl citově vyspělý, když jsme spolu chodili.
Jeremy: Zhulil jsem se na hřbitově.
Vicki: Jim to nevadí, jsou mrtví.
Liz: Jde o nějakého kluka?
Caroline: Mami, když si budu chtít promluvit o klucích, zavolám tátovi. Ten aspoň s jedním chodí.
Probuzení-6.kapitola
20. února 2013 v 8:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍMilý deníčku,
Je mi líto, že jsem tak dlouho nic nenapsala a vlastně ani nedokážu vysvětlit proč- s výjimkou toho, že se děje tolik věcí, o kterých mám strach mluvit, třeba jen s tebou.
Nejdřív se stala ta nejděsivější věc. Ten den, co jsme byly s Bonnie a Meredith na hřbitově, byl tam napaden starý muž a skoro ho zabili. Policie stále ještě nenašla toho, kdy to udělal. Lidi si myslí, že ten starý pán je blázen, protože když se probral, začal šíleně vyvádět a křičet o očích ve tmě, o dubových stromech a takových věcech. Ale já si dobře pamatuju, co se nám ten večer stalo a lámu si s tím hlavu. Děsí mě to.
Všichni byli chvíli vyděšení a všechny děti musely posedění zůstávat doma nebo chodit jen ve skupinkách. Ale teď už je to tři týdny a k dalšímu útoku nedošlo, takže veškerý rozruch pomalu utichá. Teta Judith tvrdí, že to musel udělat nějaký další pobuda. Tátu Tylera Smallwooda dokonce napadlo, jestli si to ten stařík neudělal sám- to bych teda chtěla vidět, jak by si někdo mohl prokousnout vlastní hrdlo.
Ale hlavně jsem se zaobírala Plánem B. Zatím to jde výborně. Dostala jsem od ,Jean-Claudea' několik dopisů a kytici rudých růží (Mereditin strejda má květinářství) a zdá se, že všichni zapomněli, že jsem se zajímala o Stefana. Takže moje postavení je opět zabezpečeno. Dokonce ani Caroline už nedělá žádné potíže.
Vlastně ani nevím, co teď Caroline dělá, a je mi to jedno.Už ji nevídám na obědě ani po škole; vypadá to, že na svoji starou partu naprosto kašle.
V současné době mě zajímá jenom jediná věc. Stefan.
Ani Bonnie a Meredith nechápou, jak moc je to pro mě důležité. Bojím se jim to říct; mám strach, že by si o mně myslely, že jsem se zbláznila. Ve škole nosím masku klidu a sebekontroly, ale uvnitř- prostě je to každým dnem horší.
Teta Judith si o mě začíná dělat starosti. Říká, že teď málo jím, a má pravdu. Nedokážu se soustředit na vyučování a dokonce ani na zábavu jako třeba na dobročinnou akci Strašidelný dům o Halloweenu.Nedokážu se soustředit na nic s výjimkou jeho. A dokonce ani nechápu proč to tak je.
Od toho hrozného odpoledne se mnou nepromluvil. Ale řeknu ti něco zvláštního. Minulý týden na hodině dějin jsem vzhlédla a zjistila jsem, že se na mě dívá. Seděli jsme pár míst od sebe, on byl ve své lavici otočený úplně bokem a jen se díval. Na chvíli jsem skoro dostala strach, začalo mi bušit srdce a prostě jsme zírali jeden na druhého - a pak odtrhnul pohled. Ale od té chvíle se to stalo ještě dvakrát a pokaždé jsem cítila jeho pohled ještě dřív, než jsem vzhlédla. A to je naprostá pravda. Jsem si jistá, že si to jenom nepředstavuju.
Není jako žádný z kluků, které jsem zatím poznala.
Působí tak izolovaně, tak osaměle. Ale je to jeho vlastní volba. Ve fotbalovém týmu se z něj stal docela hit, ale nebaví se moc s rukama, snad s výjimkou Matta. Matt je jediný, s kým mluví. Ani nechodí ven s žádnými holkami, pokud jsem si všimla, takže možná ty drby s práskači zafungovaly. Ale spíš to vypadá, že on se vyhýbá ostatním, než ostatní jemu. Mezi vyučováním a po fotbalovém tréninku vždycky někam mizí, v jídelně jsem ho neviděla ani jednou. Nikdy nikoho nepozval k sobě do penzionu. A nikdy nechodí po škole do bistra.
Takže jak bych ho mohla dostat někam, kde přede mnou nebude moct utéct? To je hlavní problém Plánu B. Bonnie říká: ,,Tak to s ním musíš uvíznout někde za bouřky, abyste se museli choulit k sobě, aby vám nebyla zima.''A Meredith navrhuje, že by se mi mělo porouchat auto přímo před penzionem. Ale nemají vůbec žádné praktické nápady a já snad zešílím z toho, jak se snažím vymyslet něco lepšího.
Každý den je to horší a horší. Mám pocit, jak by ve mně něco odtikávalo, jako by se pružina stále více napínala. Pokud na něco brzo nepřijdu tak...
Málem jsem napsala, umřu'.
Řešení se vyskytlo náhle a naprosto jednoduše.
Litovala Matta; Věděla, že drby o Jeanu-Claudeovi ho ranily. Od chvíle, kdy se to rozneslo, s ní sotva promluvil, obvykle ji míjel jen s malým pokývnutím. A když na něj jednou náhodou narazila v prázdné školní hale před hodinou tvůrčího psaní, ani se jí nepodíval do očí.
,,Matte,'' začala. Chtěla mu říct, že ty pomluvy nejsou pravdivé, že by se nikdy nemohla začít vídat s jiným klukem, aniž by mu to předem řekla. Chtěla mu říct, že mu nechtěla ublížit a že se kvůli tomu cítí strašně. Ale nevěděla, jak má začít. Nakonec jen vyhrkla: ,,Je mi to líto!'' a vešla do třídy.
,,Eleno,'' zavolal na ni a ona se otočila zpět. Ted se na ni konečně díval, očima visel na jejích rtech a vlasech. Pak jen zavrtěl hlavou. ,,Je to s tím klukem z Francie pravda?'' zeptal se nakonec.
,,Ne,'' odpověděla Elena okamžitě a bez zaváhání. ,,Vymyslela jsem si to,'' dodala prostě. ,,Abych všem ukázala, že mě nemrzí..., zarazila se.
,,..to se Stefanem. Je mi to jasné.'' Matt přikývnul a na jeho tváři se kromě hněvu zračilo i o něco většího porozumění. ,,Podívej, Eleno, bylo to od něj pěkně hnusné. Ale myslím, že to nebylo osobní. Chová se tak ke všem...''
,,Kromě tebe.''
,,Ne. Občas se mnou mluvil, ale ne o osobních věcech. Nikdy nemluví o svojí rodině ani o tom, co dělá po škole. Je to jako- jako by měl kolem sebe zeď, přes kterou se nemůžu dostat. A myslím si, že za ni nepustí nikoho. A to je strašná škoda, protože si myslím, že za tou zdí mu je fakt hrozně.''
Elena se nad tím zamyslela. Fascinovaně uvažovala o Stefanovi z tohoto naprosto nového úhlu. Vždycky se tak ovládal, působil tak klidně a nevzrušeně. Ale uvědomila si, že ona sama se tak jeví ostatním. Je snad možné, že pod povrchem je stejně zmatený a nešťastný jako ona?
A v tu chvíli ji ta myšlenka napadla- bylo to až směšně jednoduché. Žádné složité plánování, žádné uvíznutí v bouřce ani porouchaná auta.
,,Mate,'' řekla pomalu, ,,nemyslíš, že by bylo dobré, aby se za tu zeď někdo dostal? Mám na mysli dobré pro Stefana. Nemáš pocit, že by to bylo to nejlepší, co by se mu mohlo přihodit?'' Intenzivně na něj hleděla a přála si, aby porozuměl.
Chvíli na ni zíral, pak na okamžik zavřel oči a nevěřícně zavrtěl hlavou. ,,Eleno,'' řekl nakonec, ..ty jsi neuvěřitelná. Otáčíš si lidi kolem svého malého prstíku a myslím, že si to ani neuvědomuješ. A teď mě požádáš, abych ti pomohl políčit na Stefana. A já jsem tak pitomý naivka, že bych s tím snad i mohl souhlasit.''
,,Nejsi pitomý, jsi gentleman. A já se tě nechystám požádat o laskavost, pomoz mi jenom, jestli si sám myslíš, že je to správné. Nechci Stefanovi ublížit a nechci ublížit tobě.''
,,Opravdu?''
,,Ne. Vím, jak to asi zní, ale je to pravda. Já jenom chci...,'' znovu se odmlčela. Jak by mohla vysvětlit, co vlastně chce, když tomu sama nerozumí?
,,Ty jenom chceš, aby se všichni a všechno točilo kolem Eleny Gilbertové,'' řekl hořce. ,,Chceš jen to, co nemůžeš mít.''
V šoku ustoupila dozadu a pohlédla na něj. Sevřelo se jí hrdlo a v očích pocítila horkou vláhu.
,,Ale ne,'' řekl. ,,Eleno, nedívej se na mě takhle. Promiň.'' Povzdechl si. ,,No dobře, tak co mám udělat? Mám ho svázat a položit na tvůj práh?''
,,Ne,'' řekla Elena a bojovala se slzami,aby se vrátily zpět, kam patří. ,,Jenom jsem si říkala, že bys ho mohl přemluvit, aby přišel příští týden na maturitní ples.''
Matt na ni hleděl s podivným výrazem. ,,Prostě jen chceš, aby přišel na ples.''
Elena přikývla.
,,Tak jo.Jsem si jistý že tam opravdu bude. A Eleno... nikoho bych tam nechtěl vzít víc než tebe.''
,,Tak jo,'' řekla Elena po chvíli. ,,A ... děkuju ti:''
Matt se stále tvářil podivně. ,,Neděkuj mi, Eleno. Vážně není zač.'' Stále nad tím ještě dumala, když se otočil a odcházel halou.
,,Ted drž,'' řekla Meredith a káravě zatahala Elenu za vlasy.
,,Stejně si myslím,'' ozvala se Bonnie z lavice pod oknem, ,,že byli oba kluci báječní.''
,,Kdo?'' zamumlala duchem nepřítomná Elena.
,,Jako kdybys nevěděla,'' řekla Bonnie. ,,Přece ti tví dva kluci, kteří předvedli takový zázrak v poslední minutě včerejší hry. Když Stefan chytil poslední pás,myslela jsem, že omdlím. Nebo se pozvracím.''
,,Bonnie, prosím,'' mírnila ji Meredith.
,,A Matt- tan kluk je prostě živoucí báseň...''
,,A ani jeden z nich není můj,'' řekla suše Elena. Pod šikovnými prsty Meredith se z jejích vlasů stávalo umělecké dílo, jemná záplava krouceného zlata. I šaty byly skvělé; ledově fialová barva podtrhovala fialové tony jejích očí. Ale i sama sobě připadala pobledlá. Nebyla zrůžověla vzrušením, ale bledá a odhodlaná jako mladý voják, kterého posílají na frontu.
Když včera stála na fotbalovém hřišti a vyhlásili její jméno za královnu maturitního plesu, měla v hlavě jedinou myšlenku. Nesmí jí odmítnout tanec. Pokud vůbec, přijde tancovat, nesmí odmítnout tanec královně plesu. A když teď stála před zrcadlem, znovu si to zopakoval.
,,Dneska večer bude tvůj každý, koho budeš chtít?'' uklidňovala ji Bonnie. ,,A poslechni, až se zbavíš Matta, můžu si ho přebrat a utěšovat ho?''
Meredith odfrkla: ,,A co si pomyslí Raymond?''
,,No... tak toho můžeš zase utěšovat ty. Ale fakt, Eleno já mám Matta ráda. A jakmile se zaměříš na Stefana, bude tvůj fanklub poněkud přeplnění. Takže...''
,,Proboha, dělej si co chceš. Matt si zaslouží určité uznání.'' A toho se ode mě určitě nedočká, pomyslela si Elena. Pořád nemohla úplně uvěřit, jak se to k němu chová. Ale zrovna teď si nemohla dovolit postraní myšlenky, potřebovala veškerou svou sílu a soustředění.
,,Tak,'' Meredith umístila Eleně do vlasů poslední sponku. ,,Jen se teď na nás podívejte, královna plesu a její družina - alespoň tedy její část. Jsme krásné!''
,,To je královský plurál?'' zeptala se Elena z legrace, ale byla to pravda. Byly krásné.Mereditiny šaty byly jako závan saténu v barvě burgundského, přiléhavé v pase, odkud splývaly ve vlnách kolem boků. Tmavé vlasy ji volně padaly na záda. A Bonnie, která vstala, aby se připojila k ostatním před zrcadlem, vypadala jako třpytivý dáreček, které se rozdávají na party, v těch svých šatech z růžového taftu s černými flitry.
A ona sama... Elena si prohlížela svůj odraz zkušeným okem a znovu si pomyslela, že šaty jsou skvělé.Jediná další fráze, která se jí vynořila v mysli, zněla kandované fialky. Její babička měla těchto cukrátek celou plechovku, byly to skutečné květy ponořené do cukru a zmrazené.
Sešly společně dolů, jak to dělaly před každým plesem už od sedmé třídy - jenže dřív s nimi vždycky byla i Caroline. Elena si s mírným překvapením uvědomila, že ani neví, s kým jde vlastně Caroline tentokrát.
Teta Judith a Robert - brzy to bude strýček Robert- seděli v obýváku s Margaret v pyžámku.
,,Ach, děvčata, vypadáte úžasně,'' řekla teta Judith rozechvěle a vzrušeně, jakoby šla sama tancovat. Políbila Elenu a Margaret natáhla ručičky a dožadovala se objetí.
,,Jsi krásná,'' řekla s prostotou čtyřleté.
Robert se také díval na Elenu. Zamrkal, otevřel ústa a zase je zavřel.
,,Co se děje, Bobe?''
Ach,'' pohlédl na tetu Judith a vypadal zahanbeně.
,,No právě mě napadlo, že jméno Elena je odvozeno od Helena. A z nějakého důvodu mi vyběhla před očima Helena Trojská.''
,,Krásná a prokletá,'' zašeptala Bonnie spokojeně.
,,No, ano,'' řekl Robert a nevypadal vůbec spokojeně.Elena neřekla nic.
Zazvonil zvonek. Ve dveřích stál Matt ve svém známém modrém sportovním saku. S ním přišli Ed Goff pro Meredith a Raymond Hernandez pro Bonnie. Elena se rozhlížela po Stefanovi.
,,Už je asi na místě,'' vyložil si Matt správně její pohled. ..Poslyš, Eleno...''
Ale ať už chtěl říct cokoliv, zaniklo to v brebentění ostatních párů. Bonnie a Raymond jeli s nimi v Mattově autě a neustále se dobírali vtipnými poznámkami, celou cestu až ke škole.
Hudba duněla z otevřených dveří sálu. Když Elena vystoupila z auta, zaplavila ji vlna podivné nejistoty. Něco se stane, uvědomila si, když se dívala na hranatou školní budovu. Klidně plynoucí události posledních několika týdnů dnes naberou prudký spád.
Jsem připravená, pomyslela si. A doufala, že je to pravda.
Uvnitř vládly barvy a pohyb. Jakmile s Mattem vešli dovnitř, pohltil je dav a komplimenty pršely na oba.
Eleniny šaty... její vlasy ... její květiny. A Matt byl rodící se legendou; druhý Joe Montana, měl sportovní stipendium v kapse.
V překotném víru by se Elena měla cítit jako ryba ve vodě, přesto nepřestávala hledat očima jednu tmavou hlavu.
Tyler Smallwood na ni ztěžka dýchal, byl cítit punčem, kolínskou a peprmintovou žvýkačkou. Jeho dívka měla zjevně vražednou náladu. Elena ho ignorovala v naději, že jí dá pokoj.
Okolo prošel pan Tanner s promáčeným papírovým sáčkem a vypadal, jako by ho škrtil límeček. Přiletěla Sue Carsonová, vicemiss maturitního ročníku, a cukrovala nad fialkovými šaty.Bonnie už byla na tanečním parketu, šaty se jí fantasticky třpytily pod světly. Ale Stefana nikde neviděla.
Ještě jeden závan peprmintu a udělá se jí špatně.Šťouchla do Matta a unikli ke stolu s občerstvením, kde trenér Lyman rozvíjel kritiku poslední hry.Přicházely k nim páry a skupinky, strávily s nimi pár minut a pak uvolnily místo dalším.Přesně jako by skutečně byli šlechta, pomyslela si Elena rozčileně.Pohlédla na Matta, aby zjistila, zda se tím také baví, ale on hleděl upřeně někam doleva.
Sledovala jeho pohled.A tam, napůl skrytá za skupinkou fotbalových hráčů byla ona tmavá hlava, kterou vyhlížela. I v tom tlumeném světle si ji nemohla s nikým splést.Projelo jí rozechvění, spíše bolestí, než jinými pocity.
,,A teď přijde co, svazování?''
,,Ne, jen ho požádám o tanec, to je všechno.Počkám, dokud si nezatančíme spolu, jestli chceš.''
Zavrtěl hlavou a ona se vydala davem ke Stefanovi.
Když se blížila, všimla si jedné informace za druhou.Černé sako měl střižené nepatrně jinak, než ostatní vrstevníci.Elegantněji. A pod ním měl bílý kašmírový svetr. Stál nehybně, neošíval se, jen postával malinko stranou od ostatních skupinek kolem. A ačkoli ho viděla jen z profilu, všimla si, že nemá na očích své brýle.
Sundaval si je samozřejmě na fotbal, ale nikdy ho bez nich neviděla zblízka. Točila se jí z toho hlava vzrušením, jako by byli na maškarním plese a udeřila hodina odmaskování. Soustředěně hleděla na jeho rameno a linii čelisti... a pak se otočil k ní.
V tom okamžiku si Elena uvědomila, že je krásná. Nebylo to jen těmi šaty, nebo tím, jak měla udělané vlasy. Byla krásná sama o sobě; štíhlá,honosná,kontrast hedvábí a vnitřního ohně. Viděla jak mírně pootevřel rty, reflexivně, a pak jí pohlédl do očí.
,,Ahoj.'' Byl to její hlas, tak tichý a sebejistý?Mě zelené oči.Zelené jako dubové listy v létě. ,,Bavíš se dobře?'' zeptala se.
Ted už ano. Neřekl to, ale věděla, že přesně to si myslí; poznala to ze způsobu, jakým se na ni díval. V životě si nebyla tolik jistá svou mocí. Až na to, že nevypadal, jako by se dobře bavil; Jeho zelené oči potemněly a zdivočely touhou. Najednou měla pocit, že ji každým okamžikem prudce přitiskne k sobě a tvrdě políbí, aniž by řekl jediné slovo.
,,Chtěla by sis zatančit?"zeptal se jemně. Hraju si z ohněm, s něčím, čemu nerozumím,napadlo ji najednou. A v tom si uvědomila že je vyděšená. Srdce se jí prudce rozbušilo.Měla pocit,jako by ty zelené oči promlouvaly k něčemu v ní, co je skryto hluboko pod povrchem - a tato část jejího já na ni křičela ,,nebezpečí!''A jakýsi instinkt, starší než celá civilizace, ji nabádal k útěku,ba přímo k úprku.
Ani se nepohnula.Ta stejná síla, která ji děsila, ji zároveň poutala na místě.Tohle je mimo naši kontrolu, napadlo ji najednou.ať už se tu děje cokoliv, je to mimo její chápání, nebylo to nic normálního ani příčetného. Ale teď to již nebylo možné zastavit. A přestože byla vyděšená, vychutnávala si to. Byl to ten nejsilnější pocit, který kdy s někým klukem prožila, i když se vlastně nedělo nic. Prostě na ni hleděl jako hypnotizovaný a ona na oplátku hleděla na něj.Energie mezi nimi jiskřila jako blesky v jarní bouřce.Všimla si, jak mu oči ztmavly, dostaly poražený výraz, a pocítila, jak jí srdce divoce poskočilo, když k ní pomalu natáhl ruku.
A pak se vše zhroutilo.
,,Ale Eleno, vypadáš sladce,'' ozval se dívčí hlas a Eleniny oči oslnil zlatavý lesk.Byla to Caroline. Kaštanové vlasy se jí bohatě leskly,plet měla perfektně opálenou.Měla na sobě šaty samé zlato, které odhalovaly neuvěřitelně odvážný kus té dokonalé pleti.Zavěsila jednu nahou ruku do Stefana a líně se na něj usmála.Společně působili oslnivě jako pár mezinárodně proslulých manekýnů, kteří se snížili k návštěvě školního plesu, mnohem atraktivnější a kultivovanější, než všichni kolem.
,,A ty šatičky jsou tak roztomilé,'' pokračovala Caroline, zatímco Elenina mysl běžela naprázdno. Ta ležérně vlastnická paře spojená se Stefanovou jí řekla vše- kde byla Caroline v době oběda posledních pár týdnů, o co celou tu dobu usilovala. ,,Říkala jsem Stefanovi, že se tu prostě musíme na chvíli zastavit, ale nezůstaneme tu dlouho.Takže doufám, že ti nebude vadit, když si ho na těch pár tanců nechám pro sebe, že?''
Elena byla nyní podivně klidná, v mysli hučící prázdno.Řekla, že ne, samozřejmě nevadí, a sledovala, jak Caroline odchází, symfonie kaštanové a zlaté.Stefan šel s ní.
Kolem Eleny se svíral kruh tváří.Odvrátila se od nich a postavila se Mattovi. ,,Ty jsi věděl, že přijde s ní.''
,,Věděl jsem, že ona si to přeje.Pronásledovala ho v době oběda i po škole a svým způsobem se mu vnucovala.
,,Ale...''
,,Aha.'' Stále ještě ji svíral ten podivný, umělý klid.Propátrala dav a všimla si že k ní kráčí Bonnie a Meredith vstává od svého stolu.Takže to viděly.Asi to viděli všichni.Aniž by Mattovi řekla jediné další slovo, vydala se k nim a instinktivně zamířily na dámské toalety.
Ty byly přecpané, Meredith a Bonnie se musely omezit na běžné veselé poznámky, ale pozorovaly ji starostlivě.
,,Vidělas ty šaty?'' zeptala se Bonnie a tajně stiskla Eleně ruku. ,,Přední díl tam musí být snad přilepený, aby skryl správná místa.V čem přijde na příští ples?V celofánu?''
,,V izolepě,'' utrousila Meredith a potichu dodala: ,,Jsi v pořádku?''
,,Ano.'' Elena si všimla v zrcadle, že má příliš jasné oči a na každé tváři jedinou rudou skvrnku.Upravila si vlasy a otočila se.
Místnost se na chvíli vyprázdnila, což jim dopřálo chvilku soukromí.Bonnie si nervózně pohrávala s filtrovou stuhou u pasu. ,,Možná to nakonec není až tak špatné,'' řekla tiše. ,,Chci tím říct, žes celé týdny nemyslela na nic jiného než na něj. Vlastně skoro měsíc. A tak je to možná to nejlepší, co se mohlo stát, můžeš se teď věnovat jiným věcem, místo toho ...ehm... abys ho lovila.''
I ty, Brute? Pomyslela si Elena. ,,Moc ti děkuji za tvou podporu,'' řekla nahlas.
,,Ale no tak,Eleno, nebuď taková,'' vložila se do toho Meredith. ,,Nechce tě zraňovat, jenom si myslí...''
,,A předpokládám, že ty si to myslíš taky, že? Dobře fajn. Prostě půjdu dál a najdu si něco jiného, čemu bych se mohla věnovat.Třeba jiné nejlepší kamarádky.''Nechala je tam v údivu za ní hledět.
Venku se vrhla do víru barev a hudby.Byla veselejší, než na předchozích plesech.Tančila s každým, hlasitě se smála a flirtovala se všemi kluky, kteří jí přišli do cesty.
Vyvolali ji, aby vyšla na podium a nechala se korunovat.Stála na jevišti a shlížela na pestrobarevné postavy dole.Kdosi jí podal květiny.Někdo jiný položil na její čelo korunku z falešných diamantů.Všichni tleskali.A všechno se to odehrávalo jako ve snu.
Flirtovala s Tylerem, protože byl nejblíže, když sešla z podia.Pak si vzpomněla, jak se s Dickem chovali ke Stefanovi, vytáhla jednu růži ze své kytice a věnovala mu ji.Matt to vše sledoval z ústraní, ústa přísně sevřená.
Tylerova zapomenutá partnerka se téměř topila v slzách.
Ted z Tylerova dechu cítila spolu s peprmintem i alkohol a obličej měl rudý.Okolo ní se shromáždili jeho přátelé, řvoucí a smějící se banda.Zahlédla Dicka, jak si nalévá něco schovaného v hnědém papírovém pytlíku do své sklenice punče.
S touhle partou se předtím nikdy nedružila.Vítali ji, obdivovali ji a kluci soupeřili o její pozornost.Vtípky létaly sem a tam a Elena se jim smála, i když nedávaly smysl.Tyler jí položil ruku okolo pasu a ona se jen zasmála hlasitěji.Koutkem oka zahlédla Matta, jak zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu.Děvčata začínala být hlučnější, chlapci netrvalejší.Tyler se vlhce lísal k jejímu krku.
,,Mám nápad,''oznámil partě a přitisknul si Elenu těsněji k sobě. ,,Pojďme někam, kde je větší sranda.''
Kdosi zavolal: ,,Kam jako myslíš, Tylere?K tvému tátovi domů?''
Tyler se zazubil velkým opileckým bezstarostným úsměvem. ,,Ne, myslím někam, kde můžeme nechat naše znamení.Na hřbitov.''
Děvčata vypískla.Kluci do sebe šťouchali lokty.
Tylerova dívka postávala vně kroužku a teď řekla vysokým tenkým hlasem: ,,Tylere, to je šílené. Víš co se tam stalo tomu staříkovi.Já tam nejdu.''
,,Skvěle.Tak teda zůstaň tady.'' Tyler vylovil z kapsy klíčky a zamával jimi na zbytek party. ,,Kdo se nebojí?''
,,Hej, já jdu,'' přidal se Dick a k němu se připojil sbor hlasů.
,,Já taky,'' ozvala se Elena jasným a rozhodným hlasem.Usmála se na Tylera a on s ní nadšeně zatočil.
A tak ona a Tyler vedli hlučný výtržnický dav na parkoviště, kde se všichni nacpali do aut. Tyler pak sklopil střechu svého kabrioletu, ona si vlezla k němu a k nim se ještě vtiskli na zadní sedadlo Dick a dívka jménem Vickie Bennetová.
,,Eleno!'' zavolal někdo zdaleka, z otevřených dveří školy.
,,Jeď,''řekla Tylerovi a sundala si korunku. Motore zařval a za zvuků ječících pneumatik vystřelili z parkoviště. Eleně vanul do tváře studený vítr.
Probuzení 5. kapitola
19. února 2013 v 18:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍÚplněk stál přímo nad hlavou, když se Stefan vrátil zpátky do penzionu. Měl závrat, skoro se motal- jednak únavou a jednak z nadbytku krve, kterou si vzal. Už dlouho se tak mohutně nenakrmil. Ale výron divokých Sil u starého hřbitova ho zastihl uprostřed jeho deliria a otřásl jeho již tak slabou sebekontrolou. Stále si nebyl jistý, odkud se Síly vzaly. Sledoval lidské dívky ze svého místa ve stínu, když se najednou Síly vyřinuly zpoza nich a zahnaly je na úprk. Zmítal jim na jednu stranu strach, že dívky skončí v řece, a na druhou stranu touha prozkoumat onu Sílu a nalézt její zdroj. Nakonec se rozhodl následovat ji, nedokázal riskovat, že přijde k úrazu.
Něco černého odletělo k lesům, když lidské dívky našly útočiště na mostě, ale ani Stefanovy noční smysly nedokázaly rozeznat, co to bylo. Sledoval, jak ona a její kamarádky vyrazily směrem k městu. A pak se obrátil ke hřbitovu.
Písničky v dílech 1x06,07,08,09,10
19. února 2013 v 12:00 | Rocky | HudbaEpizoda 1×06 - Lost Girls:
A Fine Frenzy - "Stood Up" (Před Mystic Grill, Elena a Stefan si povídají o tom, co je o upírech pravda a co jen mýtus.)
Editors - "Weight of the World" (Damon volá Stefanovi kvůli svému prstenu. Damon nechává Vicki pít jeho krev.)
The Temper Trap - "Fader" (Po sprchování, Vicki zjistí co jí Damon udělal.)
Anberlin- "Enjoy the Silence" (Damon a Vicki tancují po domě.)
Green Day - "21 Guns" (Vicki vypraví Damovi o svém nešťastném životě zatímco spolu tancují. Damon následně Vicki zabíjí.)
Jason Walker - "Down" (Elena se rozchází se Stefanem.)
Editors - "Weight of the World" (Damon volá Stefanovi kvůli svému prstenu. Damon nechává Vicki pít jeho krev.)
The Temper Trap - "Fader" (Po sprchování, Vicki zjistí co jí Damon udělal.)
Anberlin- "Enjoy the Silence" (Damon a Vicki tancují po domě.)
Green Day - "21 Guns" (Vicki vypraví Damovi o svém nešťastném životě zatímco spolu tancují. Damon následně Vicki zabíjí.)
Jason Walker - "Down" (Elena se rozchází se Stefanem.)
Epizoda 1×07 - Haunted:
Gary Go - "Open Arms" (Elena se probouzí a naráží v koupelně na Jeremyho připravující ho se na pátrání po Vicki. Studenti připravují školu na nadcházející Halloweenskou párty.)
Final Flash - "Fading Light" (Ve škole, Tyler nabízí Mattovi pomoc s hledáním Vicki.)
The Sounds - "No One Sleeps When I'm Awake" (Vicki se nudí. Ptá se Damon proč jí proměnil v upíra.)
White Lies - "To Lose My Life" (Na školní Halloweenské párty. Tyler nabízí Caroline a Bonnie pití. Damon zkouší zhypnotizovat paní Lockwoodovou.)
The Longcut - "Open Hearts" (Elena a Jeremy přijíždějí na školní párty. Vicki při pohledu na studenty na party zatouží po lidské krvi.)
The Dodos - "Fables" (Damon a paní Lockwoodová pokračují ve svém rozhovoru o Zachově napojení na "městskou radu".)
Bat For Lashes - "Sleep Alone" (Elena a Stefan hledají na party Vicki a Jeremyho. Vicki odtáhne Jeremyho ven a žádá ho aby s ní utekl.)
Sanders Bohlke - "The Weight of Us" (Elena a Jeremy se objímají, brečí, zatímco Stefan poslouchá venku. Matt se vrací do svého prázdného domu.)
Epizoda 1×08 - 162 Candles:
The Birthday Massacre - "Happy Birthday" (Úvodní znělka. Lexi se vyptává Stafana proč zůstává v Mystic Falls.)
Pete Yorn - "Thinking Of You" (Lexi přesvědčuje Stefana aby šel na Carolininu party. Elena přijíždí k rezidenci Salvatorů.)
Tiesto feat. Tegan & Sara - "Feel It In My Bones" (Caroline na Grill party. Damon naléhá na Caroline, aby dostala od Bonnie zpátky náhrdelník.)
Tiesto feat. CC Sheffield - "Escape Me" (Caroline se nepovede dostat zpět od Bonnie náhrdelník. Stefan se omlouvá Mattovi. Damon říká Caroline, že je povrchní a zbytečná.)
Telekinesis - "Tokyo" (Stefan a Lexi hrají kulečník zatímco je Elena sleduje. Elena se ptá Damona co provedl s Jeremyho vzpomínkami.)
Mike Sheridan and Mads Langer - "Too Close" (Lexi zhypnotizuje barmana a dostane pití zdarma. Elena a Lexi si od srdce povídají. Stefan děkuje Lexi za pomoc s Elenou.)
Fauxliage - "All The World" (Elena se připojuje k Stefanovi u kulečníku. Opilá Caroline si povídá s Mattem.)
The Black Box Revelation - "Love In Your Head" (Lexi se ptá Damona, proč se vrátil do Mystic Falls.)
Switchfoot - "Yet" (Matt přináší Caroline domů, povídají si. Caroline poprosí Matta, aby u ní zůstal)
Epizoda 1×09 - History Repeating:
Echo & The Bunnymen - "Think I Need It Too" (Elena a Caroline přicházejí do školy. Matt říká Caroline "Ahoj". Elena přichází do třídy zjišťuje že je Stefanovo místo prázdné.)
Lies - "Pablo Sebastian" (Elena a Bonnie si povídají při cestě autem. Bonnie řekne Eleně o incidentu s Damonem.)
Idlewild - "Post Electric" (Jenna pozoruje Alarica sedícího u vedlejšího stolu zatímco Jeremy jí nabízí, že je seznámí.)
The Bravery - "The Spectator" (Jeremy si s Jennou povídá o jeho referátu.Jenna se seznamuje s Alaricem. Stefan si povídá s Damonem.)
Great Northern - "Houses" (Alaric vypraví Jenně o své minulosti. Stefan a Damon hrají šipky.)
Barcelona - "Come Back When You Can" (Caroline a Matt lenoší v jejím pokoji. Damon sedí sám v lese. Nešťastný Stefan odhazuje svůj deník. Elena prozrazuje Bonnie všechna tajemství.)
Epizoda 1×10 - The Turning Point:
Five For Fighting - "Chances" (Jeremy najde starý skicák, Jenna se ptá Eleny na ní a Stefana.)
Telekinesis! - "Coast of Carolina" (Tyler a Matt hrají basketball a diskutují o Mattově vztahu s Caroline.)
The Features - "Off Track" (Starosta Lockwood diskutuje se šerifkou o nových případech napadení. Jeremy přichází k Taylerovi a dobírá si ho kvůli kreslení (umění).)
Plumb - "Cut" (Stefan se otočí a jde políbit Elenu po tom, co mu řekla, že ho miluje. Stefan a Elena posouvají svůj vztah na další úroveň.)
Tyrone Wells - "This is Beautiful" (Matt oznámí Taylerovi, že se mu líbí trávit čas s Caroline. Šerifka Forbes sleduje spící Caroline. Elena a Stefan si povídají v jeho pokoji)
Probuzení-4.kapitola
19. února 2013 v 9:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍNež Elena došla ke své skřínce, ochromení přešlo a knedlík v krku se pokoušel rozpustit v slzách. Ale nebude brečet ve škole, opakovala si, nebude. Poté, co si zamkla skřínku, vydala se k hlavním dveřím.
Už podruhé šla ze školy domů hned po vyučování a sama. Teta Judith bude v šoku. Ale když Elena dorazila domů, zjistila, že auto tety Judith nestojí na příjezdové cestě; určitě vyrazily s Margaret na trh. Dům byl tichý a klidný, když Elena vstupovala dovnitř.
Byla za ten klid vděčná, chtěla teď být sama. Ale na druhou stranu přesně nevěděla, co si má sama se sebou počít. Ted, když konečně mohla plakat, zjistila, že slzy odmítají přijít. Nechal batůžek sklouznout na zem v hale a pomalu odešla do obýváku.
Probuzení-3.Kapitola
18. února 2013 v 19:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍPrvní ranní úsvit začal probouzet nový den. Stefan to pozoroval z okna svého pokoje v penzionu. Pronajal si tento pokoj speciálně kvůli padacím dveřím ve stropě, které vedly na ochoz na střeše. Právě teď byly ty dveře otevřené a studený vlhký vítr fučel dolů kolem žebříku. Stefan byl již úplně oblečený, ale ne proto, že by vstával brzo. Vůbec nešel spát.
Zrovna se vrátil z lesů. Několik útržků vlhkého listí mu ulpělo na botách. Úzkostlivě je očistil. Včerejší poznámky studentů mu neunikly, věděl, že čuměli na jeho oblečení. Vždycky se oblékal co nejlépe, nejen z marnivosti, ale protože mu to tak přišlo správné. Jeho školitel to často zdůrazňoval?Aristokrat by se měl oblékat tak, jak přísluší jeho stavu. Pokud to nedělá, dává tím najevo, že pohrdá ostatními. Každý má na světě své místo a jeho místo kdysi bývalo mezi šlechtou. Kdysi.
Proč na takových věcech lpí? Samozřejmě, měl si uvědomit, že pokud bude hrát roli studenta, připomene mu to jeho vlastní studentská léta. Ted se mu vzpomínky vracely silně a jedna za druhou, jakoby listoval stránkami časopisu. Jeden obraz mu nyní živě vyvstal před očima: obličej otce, když Damon oznámil, že odchází z university. Jeho výraz nikdy nezapomene. V životě otce neviděla tak rozzlobeného...
,,Co tím myslíš, že se tam nevrátíš?'' Giuseppe byl obvykle spravedlivý muž, ale byl vznětlivý a jeho starší syn v něm probouzel jeho prudkou povahu.
Probuzení-2.Kapitola
18. února 2013 v 10:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍElenu obklopili spolužaci v ten okamžik, kdy
vstoupila na parkoviště středni školy. Všichni
tam byli, cela parta, kterou neviděla od konce
července, a čtyři nebo pět dalšich nohsledů, kteři doufali,
že si ziskaji na popularitě, když se budou držet s nimi.
Přijimala od svych přatel jedno objeti na uvitanou za
druhym.
Caroline vyrostla alespoň o tři centimetry a byla ještě
svůdnějši a podobnějši modelce z Vogue než dřive. Přivětivě
pozdravila Elenu a pak opět ustoupila, zelene oči
uzke jako oči kočky.
Bonnie naopak vůbec nevyrostla - když ji objala pažemi,
sahaly Eleně vlnite ruse vlasy sotva po bradu. Moment...
vlnité vlasy? zamyslela se Elena. Podržela malou
divku kousek od sebe.
Probuzení 1. kapitola
17. února 2013 v 18:00 | Rocky | Knížka-PROBUZENÍDneska se stane něco hrozného. Vlastně nevím, proč jsem to napsala. Je to nesmysl. Nemám žádný důvod být rozrušená,naopak,mám všechny důvody být šťastná, ale...
Ale je 5:30 ráno a já jsem už vzhůru a mám strach.Snažím se pořád přesvědčit sama sebe, že jsem jen rozhozená časovým posunem mezi Francií a zdejším místem.Ale to nevysvětluje,proč se cítím tak vyděšená.Tak ztracená.
Předevčírem když jsme jely s tetou Judith a s Margareth autem z letiště,jsem měla tak divný pocit.Když jsme zajížděly do naší ulice,najednou mě napadlo:,,Máma s tátou nás doma čekají.Vsadím se, že budou na verandě nebo v obýváku, kde nás budou vyhlížet z okna.Muselo se jim po mě stýskat.''Já vím zní to naprosto bláznivě.
Ale dokonce, i když jsem už zahlédla náš dům a prázdnou verand, pořád jsem měla stejný pocit.Vyběhla jsem po schodech,zkusila dveře a zaklepala klepadlem. A když teta Judith odemkla, vrazila jsem dovnitř a pak jsem jen stála v hale, naslouchala zvukům domu a očekávala, že uslyším maminku, jak jde dolů po schodech, nebo tátu, jak na mě volá z pracovny.
V tu chvíli za mnou teta Judith ztěžka upustila kufr na podlahu, zhluboka si vzdychla a prohlásila:,,Tak jsme doma''A Margaret se zasmála. Zavalil mě nejhroznější pocit, jaký jsem kdy zažila. V životě jsem se necítila tak naprosto a úplně zatracená.
Doma.Jsem doma.Proč jen to zní jako lež?Narodila jsem se tady ve Fell's Church.A vždycky jsem bydlela v tomto domě,vždycky. Tohle je můj starý pokoj, stále stejný, s propáleným kobercem, jak jsme se s Caroline v páté třídě pokoušely tajně propašovat cigarety a málem se udusily. Kdybych se podívala z okna, uvidím starou kdouli, kam přede dvěma lety vylezli Matt a jeho kamarádi, aby rozproudili zábavu při mých narozeninách. Tohle je moje postel, moje židle, můj prádelník.